Kamenná dlažba je jeden z nejstarších povrchů, které kdy člověk vlastníma rukama vytvořil. Kámen je i po mnoha staletích jediným svědkem dávných časů, kdy naši předkové dláždili ulice a stavěli schody z kamene. Kamenná dlažba se však uplatní nejen jako povrch u domu, ale má daleko širší použití. Nic tak nedodá stavbě nádech romantiky a starých časů jako kamenná dlažba, zvlášť nepravidelné tvary kamenných dlaždic. V posledních několika letech je patrný opětovný nárůst podílu kamenných prvků pro kryty vozovek a chodníků v centrech měst a to jak historických, tak nově budovaných.
Historické milníky kamenné dlažby
Již před vlastním budováním veřejných prostranství či komunikací, řešili uživatelé a investoři způsob, jakým zamýšlené plochy zpevnit tak, aby co nejlépe odpovídaly plánovanému účelu. Po celá staletí se tedy člověk snažil vyřešit pochůznost a pojízdnost jím používaných komunikací a to co nejjednodušeji a nejlevněji. V historii zpevněných ploch je možno sledovat, stejně jako v jiných oborech lidské činnosti, vývoj ve zvyklostech a možnostech používání materiálů, způsobu opracování i pokládky krytů těchto ploch. Pro zpevnění komunikací se používaly různé materiály, např. štěrky, písky, dřevo nebo kámen. Ve většině případů o jejich použití rozhodla dostupnost zdroje a cena tohoto materiálu.
Podle archeologických nálezů člověk použil kámen cílevědomě pro stavební účely v době před 3 až 2,5 mil. let. Původně se stavělo převážně z kamenů menších rozměrů. Kladeny byly vedle sebe a na sebe na sucho, tedy bez pojiva. Takto vznikaly např. různé ochranné zdi, větrolamy nebo pohřební mohyly. Již v mladší době kamenné (neolitu) se objevují rozměrné kamenné stavby, tzv. megalitické. Typickými příklady jsou menhiry (kamenné stély) nebo tzv. dolmeny (stolové kameny). Nejznámější megalitický areál je Stonehenge v jižní Anglii. Příkladem nejstarších velkých kamenných staveb jsou egyptské pyramidy z období Staré říše (asi 2700 - 2150 př. n. l.).
Velký význam mělo používání kamene v antické architektuře (Řecko a Řím). Řekové a Římané vytvořili mnoho nových stavebních technik. Důležitým mezníkem pro rozšíření staronové techniky zdění z kamene na vápennou maltu, mělo v Evropě rozšíření křesťanství, které spadalo do konce prvního tisíciletí našeho letopočtu.
Románská architektura
Nejstarší stavební památky pocházejí na našem území z románského období (přibližně 10. až 13. století). Kamenné zdivo je zde tvořeno řádkovým zdivem z pečlivě opracovaných kamenů. Příkladem takového zdiva lze uvést baziliku sv. Jiří na Pražském Hradě, založenou roku 920, která je nejlépe zachovaným románským kostelem v Praze. Dále řadu rotund v Praze (sv. Martina na Vyšehradě, sv. Kříže na Rybníčku) nebo okolí (sv. Petra a Pavla na Budči, sv. Jiří na Řípu).
Čtěte také: Kamenná zídka: Stavba krok za krokem
Gotická architektura
Gotika (přibližně 13. až 16. století) přinesla do stavebnictví nové techniky a to díky využití vysoké pevnosti kamene v tlaku. Charakteristické pro gotiku jsou opěrný systém, žebrové klenby a vysoké okenní otvory. Nejvýznamnější památkou gotické architektury v Praze je katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě a Karlův (dříve Kamenný) most. Z mimopražských staveb je to např. chrám sv. Barbory v Kutné Hoře.
Renesance a baroko
V období renesance (16. až 17. století) a baroka (17. až 18. století) se kámen uplatňoval jako stavební, ale i sochařský materiál. Například pískovcová výzdoba Karlova mostu a areál Kuksu jsou ukázkou barokního mistrovství.
19. a 20. století
19. století přineslo nové uplatnění kamene, a to díky tzv. historizujícím slohům (např. novogotika a zejména novorenesance). Z kamene se stavěly významné pražské stavby (Národní muzeum, Národní divadlo). Nástupem nových technologií a při stále rostoucích požadavcích na uživatelský komfort a zvyšující se množství zpevněných ploch, nacházely uplatnění a rozvoje další obory a materiály, především beton a živičné směsi. Ve 20. století se pro čedič nalezlo uplatnění v podobě tzv. petrurgie, kdy se čedič taví při velmi vysokých teplotách a tvoří se z něj dlažba nebo kamenné cihly. Díky své odolnosti nalézá své uplatnění na silně zatěžovaných površích (dlažba v průmyslových halách).
Druhy přírodního kamene a jejich využití
Tradičním přírodním kamenem je pískovec, žula, čedič, vápenec nebo rula. Avšak i každý z těchto kamenů je vhodný na jiné použití. Je potřeba se soustředit na složení a hustotu kamene. Přírodní kámen je pro výrobu obkladů i dlažeb vhodný nejen díky vysoké estetické hodnotě, ale také svým vlastnostem. Je pevný, odolný, snadno se udržuje a jeho životnost je v podstatě neomezená.
Žula (granit)
Žula patří mezi nejodolnější přírodní horniny. Bývá tvořena směsí křemene a živce, s příměsemi slídy, granátu, biotitu, muskovitu nebo turmalínu. Tyto příměsi pak určují barvu žuly - od šedavě až bíle zabarvené s nádechem růžové, žluté, červené nebo modré. Tato hornina se nalézá ve velmi hlubokých vrstvách země a vytváří prakticky veškeré podloží českých hor. Její použití je díky tvrdosti rozličné. Jako stavební kámen je hojně využívána na pravidelné kvádrové žulové kostky při stavbách cest, dláždění chodníků a jako okrasný prvek na sokly nebo ve vnitřních prostorách staveb. Drobné žulové kamení je využíváno jako štěrk při zpevňování podkladu silnic. Žula se hojně využívá jako deskový materiál pro kamenickou výrobu, například pro zhotovení kuchyňských pracovních desek. Výhodou žuly je barevná stálost či odolnost vůči chemickým látkám.
Čtěte také: Dlažba z kamene do betonu: Návod
Pískovec
Pískovec je velmi oblíbená přírodním tmelem zpevněná hornina. Bývá složen nejčastěji z křemenných nebo živcových zrn, stmelených horninovými silicity. Pískovec mívá různou barvu - od bílé přes žlutou až po nádech červené (v hornině je přítomen oxid železa). V Čechách nalezneme pískovcové skály hlavně na severu. Jeho nevýhodou je snadné zvětrávání a drolení, takže jako stavební kámen bývá využíván ve velkých blocích, které nepodléhají zubu času tak snadno jako menší útvary. Více než jako pochozí kámen ho nalezneme jako ozdobný prvek v kamenosochařství. Dlažby a obklady z pískovce se vyznačují pravidelnou strukturou a poutavým zvrásněním.
Čedič (bazalt)
Čedič je taktéž vyvřelinou. Vyznačuje se tmavou strukturou a výskytem vrostlých minerálů. Vyskytuje se i ve formě škváry. Jeho barva je od šedé po černou. Nejznámějším čedičovým útvarem u nás je Panská skála. Charakteristickým znakem čediče je tvorba šesti až osmibokých hranolů, které vznikly postupným tuhnutím a stahováním magmatu. Čedič je využíván již po stovky let jako stavební kámen, na štěrk, jako přísada do betonů a při stavbě silnic.
Znělec (fonolit)
Znělec je vyvřelá hornina světle šedé až nazelenalé barvy. Je tvořen převážně živcem a živcovými horninami. Znělec má velmi dobré vlastnosti v lomu, což znamená, že se kamenné bloky dají štípat na desky. Ty je pak možno využívat jako venkovní dlažbu, ale častěji je těžen jako štěrk.
Mramor
Pro výrobu kamenných obkladů se mramor často nepoužívá. Častěji se tento typ horniny uplatňuje pro zhotovení kamenných výrobků na míru. V případě obkladů z mramoru využívaných v exteriérových prostorách může po čase používání dojít ke změně odstínu.
Břidlice
Břidlice se jako obkladový kámen využívá v architektuře tisíce let a svým poutavým vzhledem mnohé přitahuje i dnes. Řadí se k nejvyužívanějším obkladovým kamenům. Břidlice vyniká skvělou opracovatelností, protože se v rovině snadno štěpí. Materiál se vyznačuje různorodou barevností tmavších odstínů od černé přes tmavě šedou, hnědou, zelenou až po oranžovou. Barevně stálé jsou především obklady a dlažby z břidlice.
Čtěte také: Kamenná dlažba Hornbach: Kompletní přehled
Způsoby těžby a zpracování kamene
Při těžbě přírodního kamene v lomu vznikají kamenné bloky. Těžba kamene probíhá v kamenolomech. Kámen se získává buď plošnou těžbou, nebo podzemní těžbou. Na rozdíl od těžby kameniva se volí daleko šetrnější postupy. Nejpoužívanější techniky jsou trhací práce, vrtací techniky, řezání a rozpojování. Poté je kamenný blok přemístěn na plato lomu a odvezen na další zpracování. Zpracování kamene probíhá řezáním (kotoučovými, lanovými, listovými pilami) na menší rozměry, které se používají pro další výrobu, a také opracováním (např. broušením, tryskáním nebo leštěním).
Typy kamenných dlažeb a jejich pokládka
Kamenná dlažba může být buď pravidelná, nebo nepravidelná. Pravidelná je vyráběna ze štípaného kamene do stejných tvarů a rozměrů, nepravidelná se skládá podle stávajícího tvaru do mozaiky. Exteriérové dlažby mají své využití na cestách, chodnících, příjezdových cestách u domů, na parkovištích apod. Kamennou dlažbu lze pokládat na schodiště, terasy, zahradní chodníčky. Kamenné obklady se kromě materiálu volí podle způsobu, jakým se pokládají - dělí se na formátované a volné.
Dlažební kostky
Asi nejznámější použití kamenné dlažby jsou dlažební kostky "kočičí hlavy", hojně využívané na dláždění komunikací. Jejich hrubší povrch není vždy výhodou. Kostky se vyrábějí o různých velikostech - 40/60mm (tzv. mozaika na chodníky a pochozí plochy), 60/80mm (tzv. drobné kostky na chodníky, pěší zóny) a 150/170mm (tzv. velké kostky na silně zatěžované plochy).
Deskové dlažby
V minulosti byly budovány deskové nebo lavicové dlažby. Tyto kryty díky své velmi dobré pochůznosti tvořily vnitřky budov, nádvoří hradů a zámků a chodníky nejhonosnějších částí měst a zvláště jejich podloubí. Materiál pro tyto dlažby byl většinou místního původu. Krásné kamenné deskové cesty si nemohl dovolit každý a pro většinu cest plně vyhovovaly valounové štětové dlažby.
Protikladem dříve zmíněné dlažby je povrch komunikací z kamenných desek. V minulosti to byly ručně lámané a velmi dobře opracované desky z různých druhů kamenů. Jsou to „tvrdé“ (např. žula) i „měkké“ kameny (např. pískovce a opuky). V současné době zaznamenáváme velký vzestup užití řezaných tvrdých surovin, hlavně žul v široké paletě barev. Tyto dlažby poskytují svým uživatelům (převážně chodcům) nejvyšší možný komfort, snadnou údržbu, jsou ovšem variantou cenově náročnější. Povrch je nejčastěji upraven tryskáním, u některých druhů se více užívá povrch opalovaný, u nějž nejvíce vynikne barva materiálu.
Mozaikové dlažby
Dobře pochůzné, avšak méně únosné jsou mozaikové dlažby z kostek 4 - 6 cm délky ve hraně. Pro výrobu prvků mozaikové dlažby byly dříve používány nejvíce vápence z okolí Prahy, jako štípané mozaikové kostky odstínů od bílé, přes šedou až po hojně používanou růžovou ze Slivenského mramoru. Kombinací barevných odstínů byly vytvářeny různé vzory, mnohdy typické třeba jen pro jeden obytný blok nebo ulici. Dnes se opět, především do Prahy tento druh dlažby vrací, byť ve velmi zjednodušené podobě, nejčastěji v kombinaci barvy šedé a bílé. V současnosti se nejvíce mozaikové dlažby vyrábějí ze žul různých barev. Skladba dlažebních prvků se nejčastěji užívá kroužková, která je nejpevnější.
Obrubníky a krajníky
K kamenným dlažbám jsou dodávány jejich nenahraditelné součásti, jakými jsou různé obrubníky či krajníky pro jejich dokončení, schodišťové stupně, patníky, pítka či kašny a celá řada dalších prvků ať již užitných nebo pouze dekorativních. Pro výrobu obrubníků a krajníků se používají především tvrdé horniny, pro mobiliář lze použít i měkké materiály (např. pískovce, vápence, travertiny).
Výroba replik historických dlaždic
Složitý výrobní proces začíná výběrem vzoru, tvaru a barvy jednotlivých typů historických dlaždic. Jednotlivé vzory dovedeme věrně kopírovat a docílit tím tak velmi přesných replik ostře pálených keramických dlažeb z dob minulých. Náročná výroba přesných lisovacích forem, razníků, nástrojů a přípravků je nejnákladnější položkou celého procesu. Do přípravků se ručně po jednotlivých kusech sype hmota skládající se zejména z přírodních nerostů jako je plavený kaolín, živec, vápenný dolomit a střep křemičitanu vápenatého. Tyto nerosty jsou drceny, rozmílány s vodou a kamením, sušeny, odželezněny a popřípadě dobarveny. Celá technologie je založena výlučně na zkušenostech mistra, který zná tajemství přesného dávkování hmoty, výroby dokonalých nástrojů a jedinečné teplotní křivky takto ostře pálené vysoce slinuté keramické dlažby.
Vlastnosti hlavních typů hornin
| Druh horniny | Tvrdost | Odolnost proti otěru | Mrazuvzdornost | Použití |
|---|---|---|---|---|
| Žula | Velmi tvrdá | Vysoká | Vysoká | Dlažby, obklady, pomníky, stavební kvádry |
| Pískovec | Středně tvrdý | Střední | Střední (některé druhy nízká) | Obklady, sochařství, parapety, dlažby (některé druhy) |
| Čedič | Tvrdý | Vysoká | Vysoká | Dlažby, štěrk, silniční stavebnictví |
| Mramor | Měkký až středně tvrdý | Nízká | Nízká | Interiérové obklady, sochařství, desky |
| Břidlice | Měkká | Střední | Vysoká | Střešní krytina, obklady, dlažby |
tags: #historie #kamenné #dlažby #na #klebe