Lidé již od nepaměti stavěli přístřešky, aby si zajistili teplo, soukromí i ochranu před nepříznivým počasím a nepřáteli. V průběhu staletí se měnil materiál i konstrukce střech a střešních krytin nejen díky novým technologiím a lepší dostupnosti některých materiálů. Stejně tak se měnil i sklon a tvar střech ruku v ruce se stavebními slohy. Historie střechy a střešní krytiny začíná v pravěku, kdy člověk opustil jeskyni a potřeboval nějakou ochranu před deštěm. Lidé žili v primitivních příbytcích, které zakrývali jednoduchými přírodními materiály, které znali a které jim byly běžně k dispozici. Střešní konstrukci tehdy tvořily poskládané větve, střešní krytinu pak chvojí, rákos, palmové listy, sláma či zvířecí kůže. Primitivní střechy chýší v pravěku tvořily například zvířecí kůže.
Ve starověkém Egyptě a na Blízkém Východě vznikly první ploché střechy. Tamní obyvatelé si je mohli dovolit, jelikož se jednalo o oblasti teplé a suché, bez přítomnosti výraznějších srážek. Tehdy také poprvé přišly na svět propracovanější střešní konstrukce, kdy první trámy tvořily kmeny stromů, které byly mezi sebou propletené proutím. Později se přešlo k dřevěným kulatinám a kamenným deskám. Střešní krytina mohla mít několik podob. Osvědčila se buď udusaná hlína, vrstva směsi jílové kaše s plevami obilí a slámou, která na ostrém slunci zatvrdla, anebo asfaltová hornina vytěžená z Mrtvého moře, jež vynikala vodotěsnými vlastnostmi. Na mnohých stavbách sloužily ploché střechy i jako terasy k odpočinku nebo vegetační zahrady. Ve starověkém Římě se díky staviteli Vitruviovi, žijícímu v 1. století př. n. l., dochoval velmi přesný popis dobového římského stavitelství. V jeho spise Deseti knih o architektuře popisuje ve IV. knize, jakým způsobem je sestaven strop a krovní trámoví. Důležitou technologií, již zde popisuje, je konstrukce falešné klenby tvořena pouze trámy, fošnami a omítaným rákosem tak, aby vytvořila klenutý omítaný strop. S ohledem na následující vývojovou řadu ve středoevropském prostředí je evidentní, že po zániku Římské říše byly některé postupy zapomenuty a postupem času byly znovu objevovány, zvláště pak v 17. a 18. století.
Ještě v románském slohu je dodržován pravděpodobně italský způsob kladení trámů, avšak v gotice je zdokonalován svébytný hambalkový systém. Často se stávalo, že ohniště, které bylo tradičně umístěno uvnitř domu, zapálilo střechu nad hlavou. Proto se lidé stále častěji uchylovali k použití nehořlavých a trvanlivých materiálů a začali střechy vyrábět z kamenných desek či hliněných tašek.
Střechy středověkých hradů v Čechách a na Moravě
Z dob románského slohu na našem území se o střešních systémech nedochovalo příliš mnoho dokladů, snad jen to, že měly relativně nízký sklon oproti následujícímu slohu gotickému. Z raně středověkých postupů zastřešení věží je znám typ pouze se zděnou helmicí polygonálně jehlanového tvaru. Krovy takových helmic byly pravděpodobně kuželového či jehlanového tvaru a mnohdy byly ponechány jako tzv. Nejstarší dochované krovy v Čechách pochází zhruba z 1. poloviny 14. století. Byly postaveny na principu hambalkové soustavy za použití výztuh ondřejskými kříži, umístěnými do plných vazeb mezi protilehlé krokve.
V 15. a 16. století gotický sloh preferuje vysoké stavby s hodně strmými střechami. Středověku vládla gotika, která se vyznačovala nejnáročnějšími střešními konstrukcemi. Ty se většinou nacházely na katedrálních a kostelních stavbách. Hradby středověkých pevností nebyly jen dekorací. Mohutné zdi, často několik metrů široké, chránily obyvatele před šípy, katapulty i útočníky. Věže, promyšleně rozmístěné po obvodu, nabízely výhled na okolní krajinu a umožňovaly střelcům bránit hrad z výšky. Padací mosty a hluboké příkopy komplikovali nepřátelům přístup, zatímco úzké střílny poskytovaly obráncům výhodu bez zbytečného ohrožení.
Čtěte také: Nejlepší dřevo na plot
Pevnosti však nemusely čelit jen bojům. Stavitelé dbali i na jejich odolnost vůči přírodním živlům a soběstačnost během obléhání. Podzemní sklady ukrývaly obilí, víno a zbraně, zatímco cisterny shromažďovaly vodu pro případy odříznutí od zdrojů. Uvnitř mohutných zdí pulzoval šlechtický život, kde se bojovnost snoubila s pohodlím. Velký sál, ústřední místnost hradu, sloužil k pořádání banketů, soudních jednání i politických schůzek. Mohutné krby ohřívaly prostory, jejichž stěny zdobily gobelíny a lovecké trofeje. Šlechtici zde vítali hosty, předváděli své bohatství a upevňovali alianci. Soukromé komnaty v horních patrech poskytovaly šlechtě útočiště. Dole sídlili vojáci a služebnictvo, zatímco nahoře se rozkládaly ložnice s vyřezávanými postelemi, truhlicemi a okny, propouštějícími jen málo světla. Hrad odrážel feudalismus v každém detailu. Hierarchie se projevovala od sklepení, kde dřeli nejnižší služebníci, až po věže, odkud šlechta dohlížela na své panství. Kuchyně, plné kouře a shonu, zásobovaly stoly výše postavených lahůdkami, zatímco stáje chovaly koně připravené k boji či lovu. Děti šlechticů zde vyrůstaly, osvojovaly si válečné dovednosti i dvorské způsoby. Ženy spravovaly domácnost a v době nepřítomnosti mužů neradno podceňovat jejich roli v obraně. Hrady nesloužily jen k ochraně - jejich velikost a krása měly ohromit sousedy i poddané. Každá nová věž či zdobený vstup dával najevo bohatství a ambice svého pána. Středověké pevnosti tak mistrně spojovaly neslučitelné: poskytovaly domov plný života i nedobytnou ochranu.
V Čechách ojediněle již ve 12. stol., vůdčím typem opevněného sídla se staly až kolem r. 1230. Nejstarší hrady v Čechách z doby před r. 1121 se nacházely zejména na Chebsku, které nebylo součástí Čech. Ve 12. stol. v první třetině 13. stol. se začínají objevovat hrady v románském slohu, např. Loket, Blatná. Ke zlomu dochází po r. 1230 a poprvé se setkáváme i s hrady šlechtickými. Do r. 1250 vznikl např. Jindřichův Hradec, Křivoklát a Jivno.
Typologie hradů
- Ganerbenburg: Hrad obsahující více jader, která byla sídly samostatných majitelů; běžný typ v Německu, až 10 jader, každé s palácem a věží; v Čechách pouze Choustník a Skála u Přeštic, na Moravě Rokštejn v 1. pol. 15.
- Donjonový hrad: Hlavní typ šlechtického hradu 13. a 14. století. Hlavními prvky je volně stojící donjon a hradba, s případnými dalšími objekty; začíná se objevovat na přelomu 13. a 14. stol. (Rabí), nejčastěji v 1. pol. 14. stol.
- Dvoupalácový hrad: Typ (obvykle) bezvěžového hradu; jádra tvoří dva více či méně srovnatelné paláce, situované na protilehlých stranách nádvoří; dvoupalácové jádro často obíhal parkán; nejstarší známý případ představuje Kožlí, připomínané r. 1318, dále např.
- Královský hrad: Základní typ královských hradů 13.
- Hrad s plášťovou zdí: Typ bezvěžového velmi úsporného šlechtického hradu z přelomu 13. a 14.
- Hrad s dvojicí věží: Stavba se dvěma hranolovými věžemi, mezi nimiž se nacházel palác (13.
Ve druhé polovině 13. stol. je výstavba hradů v podstatě završena. Po r. 1300 do doby kolem r. 1380 hrady neumožňovaly aktivní obranu. Většina výdobytků aktivní obrany 13. stol. využití vedl až rozvoj palných zbraní za husitských válek. Kolem r. 1380 dochází k ústupům od obranyschopnosti, stavby jako by byly popřením dosavadního vývoje. Např. na Krakovci se hlavní věž umisťovala do nejexponovanější polohy nad šíjový příkop. Na přelomu 14. a 15. stol. vzrostl počet opevněných sídel, tvrzí. Husitské války ukončily období snah o co nejpohodlnější rezidence a majitelům hradů připravily drastickou zkoušku. Za husitských válek byly hrady ohroženy dělostřelbou z okolních výšin. Vznikají nová vnější opevnění s baštami a kolem r. 1470 dochází k výstavbě rozsáhlých fortifikací (např. Kumburk). Vrcholným projevem opevnění s masivním štítovým valem je kolem r. 1480.
Na přelomu 15. a 16. stol. náležely k předním pevnostem v zemi. Kolem r. 1500 dochází k posledním stavbám středověkého hradu. V dalším průběhu 16. stol. opevňovací aktivita se díky tureckému nebezpečí přesunula na jihovýchod. Staré hrady se začaly přestavovat v souladu s vyvíjející se vojenskou technikou, pro které se ujalo pojmenování zámek (v 15. stol. s výrazně obrannou funkcí). Středověké opevnění bylo v mnoha případech rozebráno a jeho kamenné zdivo, které bylo stále cenné jako stavební materiál, bylo znovu použito. V rané éře se spolu s místním kamenem snažili využít krásný starý stavební materiál z římské éry; Tímto způsobem mnoho citadel bylo rozebráno na stavební materiál a zanikly téměř zcela. Až na počátku 19. století došlo k vzestupu zájmu o historické památky.
Stavební materiály pro střechy
Až téměř do konce 19. století byly při stavbě střech používány tradiční tesařské konstrukce krovů z ručně tesaných trámů (místy se tato tradice udržela až do 20. století, zejména u lidových staveb) a druhy krytin, nesoucí pečeť rukodělné práce a využívající přírodní materiály (dřevo, kámen, pálená hlína, sláma). Jejich zpracování, pokládání i opravy se vždy vyznačovaly přítomností tradičních řemesel.
Čtěte také: Vlastnosti a typy cihel
K prvořadým úkolům pracovníků památkové péče patří soustřeďování veškerých poznatků získaných z této oblasti, a to včetně záchrany a uchování originálních vzorků historické krytiny v případech, kdy ji již nelze zachovat na původním místě. Vzácně se můžeme setkat s dosud funkční originální krytinou, která se na střeše zachovala od doby jejího vzniku nebo od doby zásadní přestavby objektu, případně tu existovala v rozhodujícím období existence památky. Je-li dosud funkční, je nutno kategoricky požadovat její zachování a respektování při opravě.
Vždy dáváme přednost opravě nebo částečné výměně dochované krytiny před úplnou výměnou. Pokud se v konkrétním případě od doby výstavby nebo zásadní přestavby či historické úpravy střechy až dodnes kontinuálně zachoval určitý druh i typ krytiny, pak je nutno při výměně krytiny tento druh preferovat. Totéž platí, zachová-li se až do dnešní doby krytina, která již kdysi v historii nahradila původní krytinu, přičemž se plně ztotožnila s tradičním charakterem objektu nebo celého města (konkrétně se jedná především o pálené bobrovky, které počátkem či v průběhu 19. století u mnoha staveb nahradily dřevěný šindel).
U zakřivených ploch či mimořádně strmých střech věží lze toto hledisko uplatnit i při nutné výměně pozinkovaného (příp. Je třeba definitivně skoncovat s neblahou, bohužel však stále přetrvávající praxí minulých let, kdy nedostatečná kvalita pálené krytiny vedla právě při obnově památek k častému užívání měděného plechu (zámek v Pardubicích, piaristický kostel v Litomyšli, tvrz v Žirovnici atd.). U běžných střech je jeho užití v rozporu s historickými postupy, a proto právě u památek zásadně nesprávné. Jako vzácná, ušlechtilá a mimořádně drahá krytina byl měděný plech v minulosti užíván jen u nejnákladnějších staveb, a to výhradně ke krytí střešních bání, kupolí a dalších těžko dostupných částí stavby, nebo pro provedení klempířských prvků.
Hledisko návratu ke starší tradici se uplatní zejména tam, kde starší krytina byla kdysi nahražena nevhodnou novější krytinou, nikoliv některou z tradičních krytin. Za optimální je v takovém případě třeba považovat návrat k tradiční krytině z rozhodujícího historického období (konkrétně jde například o návrat k dřevěnému šindeli) a to zejména, jedná-li se o zvláště architektonicky či jinak významné památky, významné urbanistické celky, objekty v městské památkové rezervaci apod. Zvláštní situace nastává tam, kde byl dřevěný šindel před 50-100 lety nahrazen azbestocementovými šablonami, tzv. eternitem. Starý eternit je dnes zpravidla pokryt mechem a jeho nepatřičnost je podstatně utlumena.
Tradiční materiály a jejich vývoj
Z dob, kdy se na našem území začaly budovat první sídla, se zachovalo víceero záznamů o tehdejších stavbách. Prvním typem obydlí, který se na našem území vyskytoval už v přibližně 4. století našeho letopočtu, byly zemnice, resp. zemlianky. Svůj název nedostaly náhodou, jsou to obydlí, která jsou buď celá, nebo částečně vyhĺbená pod úroveň terénu. Zemnice měly jednoduché střechy, které měly rovný nebo šikmý tvar a vyrobeny byly ze slámy či vrstvených dřevěných prutů. Zemnice se na našem území objevovaly relativně dlouho, a ačkoli postupně přibývaly i nadzemní stavby, výskyt posledních zemnic je datován až do 15. století. V případě nadzemních staveb šlo o velmi jednoduché dřevěné konstrukce obdélníkového nebo čtvercového tvaru, pokryté většinou dřevěným šindelem, případně navrstvenou slámou a trávou. Zásadní nevýhodou dřevěných a slaměných střech byla jejich hořlavost, a tak se v průběhu 18. století stále častěji využívají břidlicové a měděné střešní krytiny. Neskorší nástup architektury s plochými střechami ovlivňuje i vývoj střešních krytin.
Čtěte také: Jak správně pěstovat túje na živý plot?
Již z doby Karla Velikého pocházejí první záznamy o modelech tašek a jejich způsobu ukládání. Byly to především prejzy, esovky a ploché bobrovky. V roce 794 vydal franský císař nařízení, které předepisovalo užití střešní tašky jako všeobecného způsobu krytí střech pro císařská sídla, včetně hospodářských objektů. Upevnění tašek se na střeše provádělo přibíjením nebo od 11. století prostřednictvím nosů na spodní straně zavěšením za latě. V roce 1342 císař Ludvík a rada města Mnichova vydali nařízení vyplývající z negativních zkušeností se slámou, rákosím a dřevěnými šindeli. Nařízení znělo jasně, a to aby se u nových střech používaly pouze materiály odolné ohni.
Došková střecha nebyla z dnešního pohledu bezúdržbová, majitel - většinou zemědělec - měl po sezóně a v zimě dost času, aby si připravil ze slámy materiál a střechu ošetřil a vyspravil. V 18. století mnohé evropské země znovu objevily kouzlo asfaltu, jež se na střechách objevoval v podobě asfaltových pásů. V některých oblastech, zejména těch chudších, se od pálených tašek přešlo ke střešním krytinám z přírodní břidlice, neboť byly výrazně levnější. V roce 1776 byla na Moravě, ve Svobodných Heřmanicích, zahájena těžba břidlice. Právě zde lze hledat epicentrum historie pokrývání břidlicí u nás. Břidlice nacházela rozsáhlé uplatnění a ve 40. a 50. letech 19. stol. se jí nahrazovaly doškové a šindelové střechy. Významným architektonickým prvkem se staly také ploché střechy. O století později pak začala být populární azbestocementová krytina známá jako eternit, nadále se však zachovaly i asfaltové pokrývky střech. Deskám se říkalo šablony a kladly se podobným postupem jako břidlicové desky.
| Období | Typy střech | Materiály krytiny | Poznámky |
|---|---|---|---|
| Pravěk | Jednoduché přístřešky | Chvojí, rákos, palmové listy, sláma, zvířecí kůže | Primitivní konstrukce z větví. |
| Starověký Egypt a Blízký Východ | Ploché střechy | Udusaná hlína, jílová kaše s plevami, asfaltová hornina | První propracovanější konstrukce z kmenů, dřevěných kulatin a kamenných desek. Sloužily i jako terasy/zahrady. |
| Antický Řím | Klenuté stropy, krovy | Nespecifikováno (pravděpodobně pálená hlína, dřevo) | Popisy konstrukcí falešné klenby z trámů, fošen a omítaného rákosu. |
| Raný středověk (Románský sloh) | Nízký sklon, zděné helmice věží | Nespecifikováno (pravděpodobně dřevěný šindel, kámen) | Od 11. století se tašky upevňovaly zavěšením za latě. |
| Vrcholný středověk (Gotika) | Vysoké a strmé střechy, hambalkové soustavy | Pálená hlína (prejzy, esovky, bobrovky), dřevěný šindel, kámen | Od 1342 nařízení o použití nehořlavých materiálů. |
| 18. století | Nárůst šikmých střech | Břidlice, měděný plech, asfaltové pásy | Břidlice levnější než pálené tašky, šindele se nahrazují. |
| 19. století | Ploché střechy | Asfaltové pokrývky, eternit (azbestocementové šablony) | Rozvoj plochých střech. |
Tato tabulka shrnuje vývoj typů střech a použitých materiálů v průběhu historie, se zaměřením na středověké období.
tags: #střechy #středověkých #hradů #typy #materiály