Rozlišování mezi různými druhy jelenů, které se vyskytují ve Velké Británii, je zjevně jedním z nejnáročnějších aspektů pozorování na MammalWeb. Přispěvatel Marc Baldwin laskavě sestavil tohoto průvodce, který vám s tímto úkolem pomůže. Přestože existuje jen několik druhů jelenů, jejich identifikace může být obtížná, zejména na černobílé fotografii z fotopasti nebo při letmém pohledu na jelena, který mizí v křoví. Je však důležité, abychom se snažili o přesnou identifikaci, protože občanské vědecké projekty, jako je MammalWeb, jsou důležitými nástroji pro sledování změn v rozšíření těchto druhů, zejména těch invazivních.
V britské přírodě můžete narazit na sedm druhů jelenovitých. Jelen evropský (Cervus elaphus) a Srnec obecný (Capreolus capreolus) jsou považováni za původní druhy ve Velké Británii a jsou poměrně široce rozšířeni, i když jeleni mají mnohem roztříštěnější rozšíření než srnci. Sob polární (Rangifer tarandus) je technicky také původní druh, ale je omezen na stádo ve vlastnictví společnosti The Reindeer Company, které se volně pohybuje v části pohoří Cairngorms ve Skotsku. Pokud tedy nemáte svou fotopast v této oplocené oblasti nebo pokud vaše fotopasti v zahradě nejsou zapnuté na Štědrý den ráno, je velmi nepravděpodobné, že byste zachytili soba.
Zbývající čtyři druhy - Daněk evropský (Dama dama), Jelen sika (Cervus nippon), Muntžak malý (Muntiacus reevesi) a Srnčík čínský (Hydropotes inermis) - jsou introdukované druhy, přičemž první pochází ze Středomoří a zbývající tři z Asie. Jelen sika je introdukovaný druh původem z Japonska a dálného východu, který začal být dovážen do Evropy v poslední čtvrtině 19. století. V roce 1860 ho přivezli do irského Wicklow, kde asi po patnácti letech od introdukce popsali, že došlo ke křížení. Ale nevyvodili z toho žádná opatření.
Charakteristické znaky jelena sika
Jelen sika má v létě kaštanově hnědou srst s řadami bílých skvrn. Přes hřbet se táhne černý pás, který končí u ocasu čistě bílou skvrnou - obřitkem. V zimě je srst nenápadně šedohnědě zbarvená. Jedním z klíčových identifikačních znaků sika je bílá skvrna na zadku s tmavým lemem ve tvaru podkovy, ale bez dlouhého ocasu nebo pruhu na ocasu, jaké má daněk. Druhým znakem je světlé U-tvarované znaménko přes čelo, které dává oběma pohlavím všech věkových kategorií vzhled zamračeného obličeje. Navíc tmavý pruh vede po celé délce zad, od základny lebky, se světlými/bílými skvrnami na kaštanově hnědé až černé srsti.
Jelen sika má poměrně krátkou hlavu, která je z profilu trojúhelníková. Samci mají jednoduché špičaté parohy bez dlaňovitého rozvětvení. Samci si na podzim během říje nepěstují hřívu jako jeleni a sika, ale mají velmi výrazný ohryzek. Sika je relativně plachý a při ohrožení se často ozývá zvukem podobným psímu štěknutí. Měří 90-140 cm na délku a v kohoutku 60-90 cm. Dosahuje hmotnosti mezi 10-30 kg. Ocas má velmi krátký (2-3 cm) a sotva viditelný.
Čtěte také: Sika vlákna: Klíčové informace
Rozšíření a chování
Již samotné jméno jelena siky japonského napovídá, že nepatří k naší původní zvěři. Druhové jméno jasně říká, že pochází z východní Asie. U nás je najdeme v rozsáhlejších lesích, nejraději však obývají lesy smíšené. Jelen sika patří mezi býložravce. Jejich potravou jsou obvykle listy, trávy, byliny. Pochutnají si však i na ovoci či polních plodinách. V zimním období mají v oblibě okusování dřevin a keřů. Žijí v tlupách, nejstarší jeleni se však stávají samotáři. Většinu roku se zdržují samostatně, výjimkou je pouze období rozmnožování, kdy spolu s ostatními samci bojují o přízeň samic či zimní období, kdy se sdružují do společných stád. Říje začíná většinou na konci října a trvá cca měsíc. V této době se jeleni ozývají pískavým tónem.
V současné době jsou nejznámější oborní chovy s jelenem sikou v Lánech a Velkém Meziříčí. V Čechách převažují volné chovy siků. Největší populace jsou v západních Čechách: Plzeň-sever, část okresů Tachov, Karlovy Vary, Sokolov, Cheb a Domažlice. Na Karlovarsku se vyskytuje v Doupovských horách a zasahuje do západní části Krušných hor. Ve středních Čechách je menší stabilní populace na Nymbursku a části okresu Mladá Boleslav. Vidlice, Holedná, a Mstišov.
Srovnání s jelenem evropským
Když se podíváte na jelena siku a na jelena evropského, který je součástí té katastrofy, je jelen sika co do velikosti zhruba poloviční. Jelena evropského lze rozpoznat podle plně zbarvené srsti, která je v létě krátká, cihlově červená, a na podzim/v zimě delší, šedohnědá, s žlutavě krémovou skvrnou na zadku (terčem) a mírným ocasem bez tmavých znaků. Dospělí jedinci jelena evropského mají jednotnou srst bez skvrn, samci (jeleni) i samice (laně) mají bílou zadní část těla bez zřetelného ocasu a tmavých skvrn. Během zimy samcům (jelenům) roste hříva. Podle mého názoru má tento druh, a zejména dospělé samice, poměrně dlouhou tvář, což mu dodává majestátní vzhled, jako by se na vás díval svrchu.
Na rozdíl od ostatních druhů s parožím, samcům srnce obecného parohy během zimy dorůstají. Jakmile se samet odloučí, samci mají jednoduché špičaté parohy, obvykle se třemi hroty. Samice mají uprostřed zadku výrazný bílý chomáček, který se nazývá obřitek, nebo zrcátko.
Jelen evropský nebere siku jako reprodukčního konkurenta vážně. Ve Slavkovském lese jsem na vlastní oči viděl, jak se tihle dva paroháči setkali, jelen evropský sikovi nabídl souboj parožím, sika ho obešel, bodl ho parožím do boku a utekl. Podobně při říji silnější jelen evropský ‚nedokáže pochopit‛, co se mu v harému děje.
Čtěte také: Přečtěte si, jak SikaTack®-Panel mění lepení fasád
Tabulka srovnávající jelena sika a jelena evropského
| Znak | Jelen sika | Jelen evropský |
|---|---|---|
| Velikost | Menší (poloviční oproti jelenu evropskému) | Větší |
| Letní srst | Kaštanově hnědá s bílými skvrnami, tmavý pás přes hřbet | Cihlově červená, bez skvrn |
| Zimní srst | Šedohnědá, méně výrazné skvrny | Šedohnědá, bez skvrn |
| Zadek (obřitek/terč) | Bílá skvrna s tmavým lemem ve tvaru podkovy | Žlutavě krémová skvrna, bez tmavého lemu |
| Ocas | Velmi krátký (2-3 cm), bez pruhu | Mírný, bez tmavých znaků |
| Čelo | Světlé U-tvarované znaménko (zamračený výraz) | Bez specifických znaků |
| Parohy (samci) | Jednoduché, špičaté, bez dlaňovitého rozvětvení | Silné, členitější, mohutnější |
| Hříva (samci v říji) | Nemá (ale má výrazný ohryzek) | Ano, zbytní krk a naroste hříva |
| Hmotnost | 10-30 kg | 150-250 kg (samci), 80-120 kg (samice) |
| Výška v kohoutku | 60-90 cm | 120-150 cm |
| Hlas (v říji) | Pískavý tón | Troubení |
Problematika křížení jelena sika s jelenem evropským
Nikoho proto nenapadne, že by se tyto dva druhy mohly mezi sebou křížit. Kříženec se dá relativně snadno poznat jen v první generaci. Ale jakmile se začne zpětně křížit s kterýmkoliv z obou výchozích druhů, může být velmi těžké ho vůbec rozeznat. Zjistili jsme, že ke křížení dochází celkem běžně. Mnoho lidí nevěřilo, že může dojít ke křížení tak velikostně odlišných druhů.
Myslím, že odpověď spočívá v tom, že kříženci nevypadají tak, jak bychom intuitivně čekali. Dá se očekávat, že kříženci v první generaci budou někde mezi jelenem evropským a jelenem sika. Ale ono to tak není. Maternální efekt způsobuje, že i když máte stejnou genetickou výbavu, tak záleží na matce, jaká bude velikost potomka. Pokud je matkou křížence laň jelena evropského, kolouch bude mnohem větší než průměr mezi oběma druhy. Heterózní efekt způsobuje, že když křížíte co nejvíce geneticky vzdálené linie, tak první generace je větší než obě výchozí linie. Ale děje se to jenom v první generaci. A platí ještě jedna genetická závislost: čím nižší je dědivost nějakého znaku, tím větší je heterózní efekt. Když si toto promítnete do mezidruhového křížení mezi jeleny, tak co do velikosti nejsou kříženci tak snadno rozeznatelní.
Existuje však řada dalších znaků křížení, například skvrnitost, protože sika je skvrnitá, jelen evropský nikoli. Pak zbarvení hlezenní žlázy, u sik bílá, u jelena evropského hnědavá. Když se kříženec narodí matce sika, vyrůstá mezi sikami. Kříženec má díky heteróznímu efektu větší a členitější parohy. V případech, kdy je podezření, že se jedná o trofej hybrida, je možné využít i vizuální posouzení tvaru lebečních kostí na patrové kosti (palatinu), v nasální oblasti a intermaxilární oblasti. Tato kraniometrická a vizuální metoda je sice praktická, ale stoprocentní determinace není zaručena. Přesnější metoda laboratorními testy je přesnější, ale není lehce dostupná pro běžnou mysliveckou praxi.
MVDr. V. Komárek, DrSc. Doc. Ing. Bartoš L., Hyánek J. a Žírovnický J. publikovali v osmdesátých létech minulého století práci o kraniometrických charakteristikách siky japonského, jelena evropského a jejich hybridů. Velký počet změřených lebek obou druhů a několika hybridů, umožnil provést analýzu kraniometrických znaků, a sestavit tak tabelární přehled o mezních hodnotách obou druhů a hybridů. Pořadí znaků v tabulce je uvedeno podle významu vztahujícího se k druhové determinaci, a zvláště pak k určení, zda se jedná o standardní hodnoty pro ten, který druh, nebo je to hodnota v hybridní zóně. Měření se provádí posuvným měřítkem.
V Polsku vydali před deseti lety nádhernou studii, která se zabývala populacemi jelena evropského a sik na území Polska, Kaliningradu a Litvy. Zjistili, že v tom, co je vydáváno za jelena evropského, je značný podíl hybridů, a mezi úlovky, které byly považovány za siku, byli i čistí jeleni evropští. Jiný příklad je z německého Möhnesee, kde mají rovněž siky volně s jelenem evropským. Všichni byli přesvědčeni, že tam k žádnému křížení nemůže dojít. Aby si to potvrdili, pozvali si genetika Swena Herzoga, který analýzou prokázal, že tam křížence mají. Jejich reakce? To je klasický projev evropského tradicionalismu. Jeden z mých šéfů, docent Šiler, říkal, že největší překážkou přenosu vědeckých poznatků do praxe je tradice.
Čtěte také: Dekorativní lazury Soudal
Mezidruhové křížení, skrze něž samice získá větší heterozygotnost, čili vyšší variabilitu genů u svého potomstva. Ta vede k daleko větší životaschopnosti. A každá samice pro sebe váží náklady a přínosy. Američanka Meghan Wyman dělala v rámci své doktorantury v Anglii experimenty se zvukovými nahrávkami samců sik a jelena evropského. Jelen troubí, sika píská. Je to tak odlišné, že si to nikdo nemůže splést. Wyman pak pouštěla z reproduktorů na dvou místech volání sik a jelena evropského laním v říji. A ukázalo se, že část ‚evropanek‛ dala přednost tomu pískání jelena siky. Jedním z kritérií výběru je dominance. Vyberou si toho, kdo je největší „chlapák“. Proto samci inklinují k tomu o dominanci bojovat. A když má někdo takové zbraně, jako jsou parohy, je souboj životu nebezpečný. Při soubojích nebere jelen evropský siku jako partnera do souboje. Sika se do stáda vplíží. Laň, když nechce, tak se oplodnit nenechá.
Invazivní druh a myslivecké hospodaření
Jelen sika se dokáže adaptovat na velice proměnlivé prostředí a dokáže tak úspěšně ekologicky konkurovat místním druhům. Ale přesto v loňské tzv. invazní novele nebyl zařazen na seznam invazních druhů v ČR. Jeho invaze začala nejpozději po druhé světové válce. Strašlivé je, že jeho populace byla považována za přemnoženou už v 70. letech! Od té doby ale narostla asi osmkrát a počty stále stoupají.
Jelen sika má řadu výhodných vlastností. Je to skromné zvíře, má vynikající reprodukční schopnosti, je velice rezistentní vůči parazitům. Nemůžete si představit ideálnější invazní druh. Má úžasné adaptační schopnosti. Živí se úplně tím samým, co jelen evropský, s tím, že dokáže navíc prosperovat na chudší nabídce. Až na to, že jeho reprodukce je prakticky stoprocentní. V prostředí, kde se úživná kapacita prostředí přestřelí, snadněji přežije skromnější sika než jelen evropský.
Když před lety v okolí Slavkovského lesa začali mít problémy se škodami způsobenými zvěří na lesních kulturách, snížili podstatně v určité lokalitě jeleny evropské. Uvolněný prostor byl ale okamžitě obsazen invazí sik, škody na lesích se nezmenšily. Když se jelen sika přemnoží místně, vytěsňuje dorost. První, kdo odchází, jsou zpravidla samci. Odcházejí jinam, až narazí na populaci jelena evropského. A tam už zůstanou. Protože jsou předvoj a nemají laně svého druhu, zkouší křížení s laněmi jelena evropského.
Od 70. let, kdy sika začala pronikat do naší přírody, to byl druh, který nebyl v plánu mysliveckého hospodaření. Obecná strategie myslivců byla šeptat si ‚Máme tady siku, nikomu to neříkej! Budeme mít co střílet! Přežívá tu strategie mlčet, až se siky pomnoží do té míry, že už nepůjdou vyhubit a budou muset být zařazeny do plánu lovu. Podle mého soudu, nic se nezmění, dokud nebudeme o těchto věcech vzdělávat lidi od dětství. Myslivost trpí nedostatkem vzdělanosti ve smyslu přenosu vědeckých poznatků do praxe. Myslivcům můžete nařídit, co chcete, ale když to nebudou chtít ze svého vlastního přesvědčení dělat, tak to dělat nebudou. A vy s tím nehnete. Myslivec musí být přesvědčen. A aby mohl být přesvědčen, musíte ho vzdělat.
tags: #jak #pozname #ze #rodi #srnka #sika