Inteligence je složitý fenomén, který fascinuje lidstvo po tisíciletí. Otázky týkající se jejího původu, měření a možnosti umělého vytvoření provázejí vědecké bádání od starověku až po současnost. Podívejme se na spojení síly a inteligence, vliv dědičnosti, neuroplasticitu mozku a historický vývoj teorií inteligence.
Dědičnost inteligence
Podoba lidského těla je zapsána v genech. Způsob, jakým ji geny určují, je však velmi složitý. Máme jich zhruba dvacet až dvacet pět tisíc. Naprostá většina z nich ovlivňuje více vlastností lidského těla než jen jednu. Jednotlivé vlastnosti našeho organismu jsou výsledkem společného působení mnoha genů. Aby to nebylo příliš jednoduché, má vliv ještě prostředí. Působení genů a prostředí se dá od sebe oddělit jen těžko. Nejlepší způsob je zkoumání rozdílů mezi příbuznými jedinci.
Měření vlivu dědičnosti
Představte si, že chcete zjistit, do jaké míry určují geny tělesnou výšku. Vezměte soubor jednovaječných dvojčat, která byla vychovávána odděleně. Kdyby výšku určovala jen DNA, měla by být stejně vysoká. Jestli ji zčásti určuje i prostředí, což může být samozřejmě ledacos, od výživy v dětství po sporty ovlivňující růst kosterního svalstva, mělo by být každé vysoké jinak. Spočítáte-li, nakolik se výška dvojčat v průměru shoduje, získáte odhad vlivu dědičnosti.
Vědci už od devatenáctého století zkoumají, které lidské vlastnosti jsou dědičné, a které vznikají vlivem prostředí. Pro výšku se vliv DNA pohybuje okolo osmdesáti procent. Deprese se u mužů dědí asi ze třiceti procent, u žen zhruba ze čtyřiceti.
Dědičnost IQ
Jak je to u IQ? Odhady jsou různé, ale vesměs vysoké. IQ se měří o něco hůře než tělesná výška. Metr je velmi spolehlivý nástroj. Spolehlivost IQ testů se pohybuje jen okolo devadesáti až devadesáti pěti procent. Oproti metrům je to málo, ale jelikož nic jiného nemáme, musí nám stačit. I když některé odhady dědičnosti IQ vyšly jen okolo padesáti procent, většina se jich pohybuje nad pětasedmdesátiprocentní hranicí. Vliv dědičnosti na IQ dětí se může pohybovat jen mezi dvaceti až čtyřiceti procenty.
Čtěte také: Sádrokarton a hmoždinky Fischer
Mohlo by to znamenat, že lidé s geny pro vyšší IQ v dětství a dospívání vyhledávají prostředí, které působení genů zesiluje. Možné je i, že něco děláme špatně. Představte si například, že by existoval gen X, který by zvyšoval inteligenci. Fungoval by ovšem jen, pokud budete denně jíst brokolici. Kdybyste každý den jedli mrkev, gen X inteligenci by naopak snižoval. Výzkumníci, kteří by ho studovali, by došli k odlišným závěrům ve státech, kde by panoval nedostatek prvního či druhého druhu zeleniny. Podobná zkreslení se v dědičnosti inteligence téměř jistě uplatňují.
Může se lišit i dědičnost jednotlivých složek inteligence. Faktor g (více Spearmanův faktor g) se pravděpodobně dědí více než jiné podřízené složky inteligence. V jedné studii skutečně vyšel podíl genů na obecné inteligenci okolo osmdesáti procent, pro verbální testy už jen šedesát, rychlost a prostorovou orientaci padesát a v testech paměti dokonce jen třicet procent.
Neuroplasticita mozku
V poslední době se roztrhl pytel s důkazy o větší přizpůsobivosti mozku, než jakou mu vědci přisuzovali většinu dvacátého století. Je zvykem označovat ji jedním slovem - neuroplasticita. Podle zastánců teorie neuroplasticity je mozek schopen přeorganizovat svoji strukturu daleko lépe, než se dříve myslelo. Změna organizace může probíhat i shora dolů.
Neurony spolu komunikují nervovými spoji, synapsemi. Podle starších názorů vzniká většina synapsí v mozku v dětství a v mládí. Později už se mění jen jejich síla. Výjimkou jsou oblasti, které mají něco společného s učením nebo pamětí. Na konci dvacátého a začátku jednadvacátého století vyšlo najevo, že nových synapsí se tvoří daleko víc. Tvoří se dokonce i nové neurony, což bylo donedávna považováno za nemožné. Stav vlastního mozku můžete ovlivňovat.
Inteligence a lidské chování
Představa člověka s vysokým IQ často směřuje k obrazům složitých výpočtů a neustálého přemýšlení. Ve skutečnosti to ale bývá jinak. Lidé, kteří intenzivně pracují hlavou, často ve volném čase vyhledávají spíš jednoduché a klidné činnosti, které jim pomáhají „vypnout“. Tyto jednoduché činnosti milují lidé s vysokým IQ právě proto, že u nich nemusí přemýšlet.
Čtěte také: Vše, co potřebujete vědět o kovových hmoždinkách do sádrokartonu
Historický vývoj teorií inteligence
Ve snaze poznat a porozumět inteligenci prošlo lidstvo různými cestami a teoriemi, od dědičnosti a vážení mozků přes „jedinou“ inteligenci po její (možná) stovky dimenzí. Některé názory na ni dnes působí směšně, jiné hrůzně, další posunuly hranice poznání nás samých.
Počátky ve starověkém Řecku
První náznaky o pokus porozumět inteligenci spadají do starého Řecka. Nejstarší zmínky se objevují v díle Platóna, který ji oddělil od ostatních lidských vlastností, jimiž se zabýval. Ve své knize Ústava mimo jiné tvrdí, že rozdíly v inteligenci jsou dány dědičně. Už Hippokrates chápal mozek jako střed lidského myšlení a cítění, většina lékařů té doby ale nebyla schopna jeho poznatky využít. Aristoteles zase považoval mozek za jakýsi chladič krve.
19. století: Měření a fyziologické procesy
Pierre P. Broca (1824-1880) se zabýval myšlenkou, že „Míra inteligence souvisí s velikostí lebky nebo hmotností mozku.“ Tato myšlenka vedla P. Brocu k tomu, že vážil především mozky již zemřelých velikánů. Darwinův bratranec Galton (1822-1911) se původně rovněž snažil měřit inteligenci měřením lebky, ale v tomto případě jej zajímal poměr k ostatním částem těla a jeho fungování. Zřídil antropometrickou laboratoř, kde si zájemci mohli za tři pence nechat změřit ostrost zraku a sluchu, vizuální pozorování (za jeden ze znaků inteligence považoval citlivost smyslů), dýchání, dobu reakce, sílu tahu a stisku, sílu úderu, rozpětí paží, výšku, váhu a rozměry hlavy.
Zhruba ve stejné době, kdy působil Galton, založil Wundt (1832-1920), původním vzděláním lékař, první psychologickou laboratoř, stal se jedním ze zakladatelů vědecké psychologie. Psychologické laboratoře se začaly šířit po celém světě. Sám se obdobně jako jeho vědečtí vrstevníci věnoval především výzkumům vnímání a fyziologických procesů, ale posléze nenechal stranou ani vědomí, paměť a inteligenci. Přišel s myšlenkou ji experimentálně ověřovat a měřit.
20. století: Faktor „g“ a složky inteligence
Na základě testů a statistických metod předložil Spearman (1863-1945) v roce 1904 teorii, podle níž tvoří inteligentní chování jediná komplexní vlastnost mozku, kterou nazval obecným faktorem „g“ - general intelligence factor, který odráží především schopnosti vytvářet pojmy a řešit problémy. To podle něj souvisí se všemi rozumovými schopnostmi, které pak tvoří onu obecnou inteligenci, jíž lze vyjádřit jediným číslem. Spearman (1927) a nověji jeho následovník Terman (1975) vycházeli z matematicko-statistického rozboru testových výsledků.
Čtěte také: Jak správně upevnit hmoždinky do dutých cihel
Testy Alfreda Bineta (1857-1911) byly zneužívány, ale dodnes jsou uznávány. Inspirován výzkumy Galtona nejen pokračoval ve výzkumu rozvoje funkční inteligence u dětí, ale pracoval i na stanovení rozdílů v individuálních schopnostech lidí s různým zaměřením. Binet-Simonova škála (s jeho spolupracovníkem Théodorem Simonem) se mimo jiné stala základem standardní formy predikování schopnosti dítěte dosáhnout úspěchu ve škole. Škála prošla několika revizemi - původní verze testu se nazývala Nové metody pro diagnostikování idiocie, imbecility a stavu debility. Odvážných myšlenek nabídl Binet víc: kromě vlivu prostředí a přirozeného vývoje tvrdil, že žádné číslo nemůže stanovit přesnou míru inteligence, úplný obraz může poskytnout pouze doprovodná případová studie; intelektuální schopnosti není možno měřit, jako by šlo například o hmotnost.
Stern (1871-1938) stál především u zrodu vývojové psychologie a tzv. personalistické psychologie (zaměřené na individuální vývoj). Úkoly v testech IQ byly rozčleněny podle toho, jak staří jedinci jsou v průměru schopni je zvládnout. Mentální věk vyjadřuje, jak náročné úlohy byl testovaný schopen adekvátně řešit, chronologický věk je skutečný věk respondenta. Sternův výpočet však nelze používat u dospělých, protože chronologický věk roste s časem, mentální nikoli, a do hry vstupují další faktory, například životní zkušenost. V současnosti se preferuje odvozený kvocient označovaný jako deviační nebo odchylkové IQ.
Thorndike (1874-1949) je představitelem raného behaviorismu. Thorndikovo měření IQ se zaměřovalo na mechanickou inteligenci (schopnost pochopit, jak věci fungují), abstraktní inteligenci (kam spadají hlavně tvůrčí schopnosti) a sociální inteligenci. Mínil tím ovšem složky inteligence obecné, „součásti“ stále uznávaného g-faktoru.
Louis L. Thurstone (1887-1955) vystoupil s tím, že inteligenci vytváří skladba sedmi faktorů, jinak řečeno, sedmi tzv. primárních mentálních schopností: Verbální porozumění, verbální pohyblivost, plynulost, indukce, prostorová představivost, numerika a paměť.
Joy P. Guilford (1897-1987) došel k závěru, že inteligenci netvoří jeden obecný faktor, ale mohou jich být ke dvěma stovkám. První dimenzí jsou „Operace“, míněno myšlenkové procesy, které se dále dělí do šesti typů jako je kognice, paměť a hodnocení. Dimenze „Obsahu“ představuje pět typů zpracovaných informací podle zapojení smyslů, tedy například vizuální, zvukový… „Produkty“ jsou výsledkem aplikace operací na obsah, vyplývají z nich souvislosti a vazby.
Wechslerovy (1896-1981) inteligenční testy sice prošly mnoha revizemi, každopádně se hojně používají dodnes (verze Wechsler Adult Intelligence Scale - WAIS, Wechsler Intelligence Scale for Children - WISC). Podle něj starší testy IQ měřily především intelektuální schopnosti, které však nejsou inteligencí samotnou, ta je mnohem obecnější, definována jako „schopnost jednat účelně, myslet racionálně a účinně se přizpůsobit prostředí“.
Piaget (1896-1980), původně biolog, byl fascinován epistemologií a v podstatě vytvořil nový obor - genetickou epistemologii, která zkoumala, jak se u dětí vyvíjí inteligence. Popsal přirozená stadia tohoto vývoje, která je třeba respektovat stejně jako individuum každého dítěte. Jeho teorie významně ovlivnila systém vzdělávání a celkově přístup k dětem na celém světě (například na ni dodnes navazuje systém Montessori).
Philip E. Vernon (1905-1987) nepřiznával různým typům inteligence vzájemnou nezávislost a rovnocennost, ale řadil je hierarchicky. Na vrcholu pyramidy byste našli inteligenci obecnou, případně verbální nebo numerickou.
Cattell (1905-1998) nezpochybňoval existenci obecné inteligence, nicméně i jeho dělení na dvě složky, které by měly být testovány odděleně, bylo ve své době značně troufalé. Rozlišil tzv. fluidní a krystalickou inteligenci. První je řada schopností uvažovat a argumentovat, kterou lze aplikovat na jakýkoli problém nebo obsah. Spouští se automaticky při takových procesech, jako je řešení problémů, rozpoznávání vzorců apod. Podle Cattella je dědičná, vrcholu dosahuje v rané dospělosti, pak klesá z důvodu změn na mozku vyvolaných věkem. G-faktor Cattell výslovně neodmítal, ale měření obou složek inteligence jedním testem, jak bylo zvykem, považoval za chybu. Vyvinul test, který je měřil odděleně a byl koncipován tak, aby byl zejména u fluidní složky nezávislý na kultuře, v níž se dotyčný pohybuje (používal neverbální otázky - tvary a obrazce).
Současné teorie inteligence
Pokrok vědy v mnohých oblastech, které se týkají inteligence, pokračuje. Stoupenci některých teorií trvají na hledání a zdokonalování výzkumů obecné inteligence, jiní na zkoumání jejích složek nebo nezávislých typů inteligence, další se zaměřují na kulturní rozdíly a potlačují rozdíly individuální. Spory o přeceňování či podceňování tu faktorů biologických, neurologických, tu sociálních nebo kulturních jsou stále živé.
Howard Gardner (1943) zaujal odbornou veřejnost teorií rozmanitých inteligencí (Multiple Intelligences), které jsou na sobě nezávislé a mají stejný potenciál z nás „udělat génie“, nebo nás v nějakém odvětví života omezovat. Obdobně „uctívaný i zavrhovaný“ současný autor Robert Sternberg (1949) přišel s teorií, že inteligence je sice vlastnost členitá, ale jejím kritériem je úspěch, schopnost správného využití svých předností i handicapů. Stoupenci a následovníci ruského psychologa Lva Vygotského (1896-1934) hledají základ v rozvoji lidské inteligence podle kulturních rozdílů. Informační psychologie vstupuje do zápasu o pojetí inteligence se zcela novým podnětem: Inteligence se netýká jen člověka, ale i systémů - zejména technických, ale i přírodních.
Mozek a umělá inteligence
Henry Marsh v článku pro The Financial Times popisuje vývoj superinteligentních strojů a problémy s programováním lidských mozků. Podle vědce myšlenka, že možná budeme schopni stvořit stroje inteligentnější, než jsme my sami, není nová. Už v řecké mytologii se prý dají najít příběhy o tom, že jednou vzniknou entity, jež budou mnohem chytřejší než my a které si nás podrobí podobně, jako to lidé udělali se zvířaty.
Analogický pohled na mozek
Když se lidé snaží pochopit nový fenomén, pomáhá jim k tomu vytváření analogií s věcmi, kterým již rozumí. Až na začátku 17. století začal být mozek s rozmachem vědy vysvětlován terminologií moderních technologií. Descartes popisoval nervovou soustavu jako hydraulický mechanismus. V 19. století, s rozvojem telegrafu, byl mozek vnímán jako rozsáhlá síť drátů, které propojují vzdálená místa v těle a centrují se v hlavě. A v moderní době je mozek samozřejmě viděn jako počítač. Přesto se mnoho vědců domnívá, že jsou takové metafory nedostatečné. Jsou přesvědčeni, že lidský mozek nikdy lidskému mozku neporozumí. Nemůžete krájet máslo nožem vyrobeným z másla.
Složitost lidského mozku
„Jako neurovědec musím akceptovat, že všechno, co si myslím a co cítím, je pouhý fyzický proces,“ píše Henry March. „Během své kariéry jsem potkal pacienty, kteří prodělali změnu osobnosti jako výsledek poškození mozku. Je tedy těžké věřit v nějakou ‚mysl‘ nebo ‚duši‘ oddělenou od těla, když vidíte své bližní se takto změnit.“
O lidském mozku se říká, že je nejkomplikovanějším systémem ve vesmíru. Obsahuje nějakých 85 miliard nervových buněk a každá z nich je spojena s mnoha tisíci dalších buněk, které dohromady tvoří až biliardu synaptických spojení. Schéma mozkových buněk připomíná zimní stromy. Spleť holých větví připomíná dendrity a kmen axon. A jako větvemi stromů, kterými probíjí blesk, i jednotlivé výběžky neustále kmitají pod proudem elektrických nábojů. Zjednodušeně by se dalo říci, že mozek je masivní soustavou propojených elektrických spojů.
A moderní, vysokorychlostní počítače jsou prakticky taktéž masivními soustavami propojených elektrických spojů. Zdá se být tedy pouze otázkou času, než budeme schopni stvořit umělou inteligenci, která bude chytřejší než my sami. Ani naše důkladné znalosti fyziky a chemie neumí vysvětlit, jak tato elektro-chemická aktivita dokáže vygenerovat vědomí, ten pocit vlastního „já“. Fakt, že je mozek fyzický systém a ne nějaká abstraktní věc, znamená, že podléhá fyzikálním zákonům. A tudíž se musí dát spočítat. Počítače jsou vlastně takové simulátory, které operace mozku napodobují.
Složitost mozku spočívá ve způsobu, jakým jsou jednotlivé neurony propojeny. Nejsou totiž jednoduchými elektrickými spínači. Jsou vyrobeny z organických molekul, ne ze silikonu a kovu. Spoje jsou provedeny chemikáliemi - neurotransmitery, kterých je na sto různých druhů. Neurální spoje jsou dynamické a neustále se mění. Mozek je do určité míry plastický. Dokáže se přeprogramovat. Navíc jsou jednotlivé neurony různě velké a tvarované. Mozky také nejsou izolované entity jako počítače, jsou napojeny na tělo. A těla jsou jejich napojením na svět, díky čemuž se mohou hýbat. Poslední výzkumy dokazují, jak nesmírně komplikovaný je vztah těla k mozku. Lidské mozky jsou také součásti sociálních skupin. Jak napsal v 18. století skotský filozof David Hume: „Rozum je pouhým otrokem vášně.“ Lidská inteligence je neoddělitelně spjata s emocemi - potěšení matematika poté, co vyřeší úlohu, zvědavost, která pohání malé dítě k objevování světa, strach, který nám pomáhá odhalit riskantní situaci... Beztělní, neemoční a izolovaná inteligence počítače toto zdaleka nedokáže.
Budoucnost umělé inteligence
Na (ne)slavné konferenci na Dartmouth College v roce 1956 prohlašoval sebevědomě průkopník umělé inteligence Marvin Minsky, že během deseti let předčí inteligence počítačů tu lidskou. Počítače také neumí „myslet“ ani „chápat“ tak, jako to dělají lidé. Tahle „inteligentní“ funkce třeba vygenerovala „send from my iPhone“ jako oblíbený pozdrav. Pouze se naučil, že lidé tyto fráze často používají.
Vědci experimentují s přímým propojením mozků. Tým použil systém nazvaný BrainNet. Ten využívá kombinaci elektroencefalogramu (EEG), pro zaznamenání elektrických impulzů indukujících mozkovou aktivitu, a transkraniální magnetické stimulace (TMS), při níž jsou neurony stimulovány pomocí magnetických polí. Během vlastního experimentu dva účastníci - „odesílatelé“ - rozhodovali o tom, zda aktuální kostička potřebuje či naopak nepotřebuje pootočit. Přitom se dívali na jednu ze dvou blikajících LEDek umístěných na obou stranách obrazovky. Rozhodnutí „vysílačů“ následně byla prostřednictvím TMS čepičky, která dokáže v mysli vytvářet fantomové záblesky světla známé jako fosfény, doručena třetímu účastníkovi („přijímači“). Ten nemohl vidět celou herní plochu, ale pokud obdržel světelný signál, musel padající kostičku otočit. Vědci nakonec dosáhli průměrné úrovně přesnosti 81,25 %, což je na první pokus slušné. Tento systém by prý v budoucnosti mohl umožnit vzájemné propojení mnoha různých myslí - klidně i přes internet.
| Vlastnost | Podíl dědičnosti |
|---|---|
| Tělesná výška | ~80 % |
| Deprese (muži) | ~30 % |
| Deprese (ženy) | ~40 % |
| Obecná inteligence (faktor g) | >75 % (některé studie ~80 %) |
| Verbální inteligence | ~60 % |
| Rychlost a prostorová orientace | ~50 % |
| Paměť | ~30 % |
tags: #hmozdinka #spojeni #sily #a #inteligence #green