Omítání svépomocí může na první pohled působit složitě, ale ve skutečnosti jde hlavně o pochopení správného postupu a pečlivou přípravu. V tomto článku najdete přehledně vysvětlené, kdy má smysl pustit se do omítky svépomocí, jaké omítky se používají, jak správně nahodit omítku krok za krokem a na co si dát pozor u starších zdí.
Typy omítek a jejich použití
Při výběru omítky je důležité zohlednit místo použití, stav podkladu i požadovaný výsledek. Ne každá omítka se hodí všude - některé slouží jako základní vrstva, jiné jako finální úprava a další řeší specifické problémy, jako je vlhkost nebo tepelná izolace. Jádrová omítka patří k nejpoužívanějším typům a tvoří základní vrstvu omítkového systému. Různé typy omítek vytvářejí odlišnou strukturu i finální vzhled stěny.
Perlitové omítky jsou druhem velmi lehkých omítek, ve kterých je písek nahrazen perlitem. Tyto omítky velmi dobře tepelně a akusticky izolují. Vyznačují se paropropustností a trvalou odolností vůči houbám a řasám. Perlitové omítky jsou určeny k zateplení jak starých, tak nových budov postavených z různých normovaných a povolených stavebních materiálů, jako jsou pórovitá keramika (např. Porotherm, Leier), pórobeton (např. Ytong), keramzitové tvárnice, keramické cihly, silikátové cihly, plynový beton, železobeton a staré stěny ze smíšených materiálů.
Zajímavostí je i mozaiková omítka, často označovaná jako marmolit, která je elegantní a zároveň praktické řešení pro finální úpravu soklových částí fasády. Jedná se o pastovitou dekorativní směs s přírodním kamenivem, která se spojuje pomocí akrylátové disperze. Po zaschnutí vytváří tvrdý, omyvatelný a voděodolný povrch. Skvěle odolává mechanickému zatížení, je stálobarevná a výborně chrání soklové části fasády před odstřikující vodou, blátem a nečistotami. Nicméně, mozaikovou omítku nepoužívejte na vodorovné plochy (např. parapety, soklové římsy, horní hrany soklů) - není určena k přímému zatížení stojící vodou, pochozímu provozu ani mechanickému zatížení předměty.
Domácí příprava perlitové omítky
Na domácí přípravě omítky není nic složitého. Chce to jen kvalitní suroviny a jejich správný poměr. I takovou směs si můžete doma snadno připravit.
Čtěte také: Stavba obrubníku krok za krokem
Složení omítky
Než začneme se samotným poměrem složek v omítce, popíšeme si nejprve její složení. Základem je pochopitelně písek - běžně se na hrubou neboli jádrovou omítku, používá frakce 0/4. Dále budete potřebovat klasický cement, pak vápno - nejlépe hašené (použít můžete i vápenný hydrát), a nakonec vodu. Na tu je jen jeden požadavek - musí být čistá.
Pro perlitovou omítku se přidává perlit, který se dá koupit samostatně ve stavebninách - prodejci řekněte, že potřebujete perlit do omítky.
Jak už její název napovídá, směs bude tvořena poměrem vápna, cementu a písku. Obvykle je poměr těchto směsí 1:1:3 až 1:1:5. Univerzálnost této omítky spočívá v tom, že je jak prodyšná, tak i velmi pevná. Perlitu stačí k výše uvedeným poměrům přihodit jednu až dvě lopaty.
Míchání omítkové směsi
Míchání omítkové směsi probíhá klasicky ve stavební míchačce, menší objemy můžete připravit i pomocí stavebního míchadla.
Příprava směsi tepelně izolační omítky:
Čtěte také: Využití betonové směsi
- Tepelně izolační omítka je založena na tradičním cementově-vápenném pojivu a ultra lehkém plnivu (perlit).
- Malta se velmi jednoduše připravuje přímo na stavbě pomocí tradiční míchačky nebo košíkového šlehače.
- Jednotlivé složky přidávat v pořadí: voda - plastifikátor - cement - vápno - perlit.
- Doba mísení by neměla překračovat 2-3 minuty. Perlit v míchačce s příměsemi nemíchejte déle, než jednu minutu, neboť se kuličky křehkého perlitu oděrem a údery při míchání znehodnotí, popraskají a ztratí izolační vlastnosti dutého materiálu. Proto není vhodný přidávat ostrý křemenný písek do směsi.
- Po smísení je nutné zkontrolovat konzistenci malty a eventuálně korigovat přidávané množství vody.
- Výhodné je do míchačky nejprve nalít trochu vody, v ní pak nechat rozpustit hašené vápno, a následně přidat písek s cementem.
- Vodou zahušťujte omítku opatrně, aby nebyla moc řídká - na stavební lžíci musí tvořit „bochánek“. Pokud při nahazování omítky na stěně nedrží, přidejte vápno.
- Při míchání omítky dejte pozor také na to, aby v přidávaných složkách nebyly žádné nečistoty - větší kamínky, tráva nebo dokonce hlína.
Konzistence malty na omítání má velký vliv nejen na průběh omítání, ale i na výslednou kvalitu vnitřních omítek. Malta na omítání nesmí být ani moc řídká, ani hustá. Pokud bude malta hustá, nepřilne na stěnu a opadá.
Vlastnosti a výhody perlitové omítky
Výsledná omítka bude mít velmi dobré prodyšné vlastnosti a také lepší tepelně izolační vlastnosti. Perlitová omítka je po vytvrzení malty stále na omak měkká, jako tvrzený polystyren, zatlačíte do ní nehtem, nikdy neztvrdne jako klasika písek-vápno-cement.
Tabulka: Porovnání perlitové omítky s jinými typy
| Typ omítky | Difuzní odpor | Tepelná izolace | Sanace vlhkosti | Cena | Složení (příklad) |
|---|---|---|---|---|---|
| Klimasan (komerční) | 6 | Velmi dobrá | Výborná (absorbuje, uvolňuje, PH proti plísním) | Vysoká | Cement, vápno, perlit, celulóza |
| Perlitová omítka (komerční) | 8 | Velmi dobrá (izolační) | Dobrá (sanační potenciál) | Střední | Cement, vápno, perlit, pojiva |
| Perlitová omítka (domácí) | Variabilní (dle poměru) | Dobrá | Dobrá (díky vápnu a perlitu) | Nízká | Cement, vápno, písek, perlit, voda |
| Vápenocementová omítka | Vyšší | Základní | Nízká | Nízká | Vápno, cement, písek, voda |
Vaše úvaha nad vlastnostmi jednotlivých omítek zní logicky nicméně pouze do jisté míry. Perlitové, resp. tepelněizolační omítky, mají skutečně lepší difuzní vlastnosti v porovnání s obyčejnými vápenocementovými či vápennými omítkami. Skutečně fungují pro účel, pro který jsou určeny. Nicméně je zapotřebí si uvědomit, že problematika vlhkosti je jiné téma - to co působí na omítky destruktivně, není samotný průchod zemní vlhkosti, ale především usazování minerálů (solí), které v sobě zemní vlhkost obsahuje. Tyto soli se ukládají v omítce, vlivem odpařování vody v ní krystalizují a nakonec omítku dříve nebo později roztrhají.
Sanační omítky se vyznačují obsahem speciálních přísad (napěňovadel), která v omítce vytvoří nadstandardní obsah pórů, které umožní dlouhodobé ukládání uvedených krystalů soli. Jsou to takové miniaturní zásobárny pro ukládání solí, které omítku udrží dlouhodobě funkční a pevnou a zároveň suchou na povrchu. Alespoň minimálně do té doby, než se i tyto póry zaplní. Zaplněním pórů vyprší i funkčnost sanačních omítek. Prodloužit životnost sanačních omítek pak lze použitím speciálních podkladních stěrek, které omezí průchod solí do omítky.
Zásadně se nedoporučuje „vyrábět“ sanační omítky svépomocí - nikdo by nebyl schopen zaručit, že výsledný materiál bude mít skutečně vlastnosti, které si od ní slibujete. Pokud řešíte vlhkost, je vždy důležité nejprve odstranit příčinu vzlínání vlhkosti do stěny (podřezání stěn, tlaková chemická injektáž, …) a poté zdivo vysušit.
Čtěte také: Recept na beton do základů
Potřebné nářadí
Pro vlastní omítání je samozřejmě potřeba řada nářadí, které je nutné si předem nachystat. Jedná se především o zednickou lžíci, vodováhu, olovnici, zednické hladítko, zednickou naběračku (fanku), velkokapacitní vědro, zednickou stěrku, míchadlo, stahovací lať, zednickou skobu. Hodit se může i ruční omítačka, pokud se rozhodnete pro špricování zdí. Dále se může samozřejmě hodit klasická míchačka, zejména pokud omítáte větší plochy, pro přepravu namíchané směsi se pak jistě hodí stavební kolečko. Nesmíte opomenout ani omítníky nebo fasádní špachtli, pokud chcete zhotovovat tenkovrstvé omítky.
Postup omítání stěn
Pokud se budete držet tohoto návodu na omítání, minimalizujete riziko, že se vám vnitřní omítka nepovede. Než ale začnete s pracemi, je nutné si pro omítání připravit potřebné zednické nářadí. Omítání stěn může být prováděno pouze při teplotě min. +5 °C a maximálně zpravidla +35 °C.
1. Příprava podkladu
Správná příprava zdi je jeden z nejdůležitějších kroků při omítání zdí. Pokud se podklad podcení, omítka nemusí dobře držet, může praskat nebo se časem odlupovat.
- Podklad se nejprve nutné opravit, konkrétně musíte věnovat pozornost výtlukům a trhlinám ve zdivu.
- Výtluky a trhliny je možné zaplnit různými materiály, v případě výtluků je vhodné dozdění nebo zaplnění maltou. U trhlin můžete dle velikosti volit mezi maltou, tmelem, ale i polyuretanovou pěnou.
- Po opravě je potřeba materiály, zejména maltu, nechat zaschnout, abyste omítáním neuzavřeli vlhkost ve zdi. Zároveň je nutné zkontrolovat, zda jsou všechny spáry zcela vyplněny.
- Stěna určená k omítání musí být suchá, čistá, zbavená prachu a mastnoty. Pokud je stěna čerstvě vyzděna, musí se nechat nějakou chvíli vyschnout. Stejně tak tomu je v případě, že omítáte starou stěnu, která je vlhká. Vlhkost stěny ve starých objektech je zpravidla zapříčiněna chybějící či porušenou hydroizolací. Nejprve je tedy nutné použít sanační metody k odstranění příčiny vzlínání vlhkosti do stěny.
- Omítání staré cihelné stěny vyžaduje, aby byla ze styčných a ložných spár odstraněna původní omítka, a to do hloubky cca 20 mm.
- Po zaschnutí zdí je načase se rozhodnout, zda budete chtít zdi penetrovat nebo nahodit špric. Obojí má za úkol zvýšit přilnavost nahazované jádrové omítky, a to i když jsou značně rozdílné.
- Špric je zrnitá řídká hmota, konkrétně velmi řídká vápenná omítka, kterou nastříkáte na navlhčenou zeď nejlépe za pomoci ruční omítačky. Špric zdi zdrsní, aby na ni lépe držela nahazovaná omítka. Než však na stěnu nahodíte cementový postřik, navlhčete ji. Celou stěnu navlhčete, aby nevysávala vodu z cementového postřiku.
- Oproti tomu penetration je jednosložková nízkoviskózní kapalina, která se na očištěné stěny nanáší za pomoci štětce. Penetrace zvyšuje přilnavost, pokud je potřeba spojit dva rozdílné materiály. Kromě toho je pak vhodná na zdi, které jsou vlhké, protože sníží jejich nasákavost.
- Hlavním rozdílem mezi špricem a penetrací tak je jejich struktura a funkce na vlhkých zdech, protože penetrace vlhkosti mnohem lépe odolává. Před další prací musí zejména špric plně zaschnout, což trvá zhruba 3 dny.
2. Příprava omítníků
Ještě, než se pustíte do vlastního nahazování jádrové omítky je potřeba umístit omítníky. Omítníky slouží k tomu, aby nahozená stěna byla opravdu rovná. Omítníky mohou být z různých materiálů, dříve se nejčastěji používaly omítníky dřevěné, v současné době se však již jedná zejména o omítníky hliníkové.
- Omítníky se připevňují na zeď a musí být vyváženy vodováhou a olovnicí.
- Omítníky se připevňují v rozličných vzdálenostech, ale je potřeba pamatovat na to, že omítníky tvoří kolejnici pro stahovací lať a čím dál budou od sebe, tím těžší bude stahování omítky.
- Na stěnu se nahodí „buchty“ omítky v rastru cca 1,2 x 1,2 m (příp. 1,5 x 1,5 m). Do těchto buchet se vloží omítníky tvořené dřevěnými latěmi či pevným ocelovým drátem o průměru cca 6 - 8 mm.
- Pokud omítáte stěny z tvárnic, lze pro omítání použít ocelové rychloomítníky, které se na stěnu nalepí na tenkou vrstvu malty.
3. Nahození jádrové omítky
Jádrovou neboli hrubou omítku můžete na stěnu nahazovat ručně nebo strojově. Při ručním nahazování, pokud nemáte předchozí zkušenosti, počítejte s tím, že to hned nepůjde a je lepší si to nejdřív vyzkoušet na zdi, kterou budete mít třeba za skříní.
- Před omítáním opět nezapomeňte navlhčit stěnu - například pomocí konve s násadou na zalévání (opatrně však, aby se nevymýval cementový postřik).
- Směs nanášejte na zeď za pomoci zednické lžíce nebo zednické naběračky (fanky) do tzv. terčů, a to od stropu směrem dolů.
- Pohyb ruky při omítání je nejdůležitější a závisí na něm uchycení malty na stěně. Při pomalém švihu omítka neulpí na povrchu stěny a opadne, při rychlém pohybu se rozprskne do všech stran a většina skončí na zemi.
- Omítka se nahodí mezi omítníky přibližně v půl metru širokém pásu.
- Následně ke stažení a zarovnání použijte stahovací lať nebo ještě lépe dlouhou vodováhu a stahujte omítku odspodu nahoru, následně pak také do stran. Lať nebo vodováhu přitom opírejte o omítníky.
- Jakmile máte omítnutou celou stěnu, po mírném zavadnutí omítky vyjměte omítníky.
- Jak omítka zatvrdne, prázdná místa po omítnících zamázněte maltou a srovnejte do roviny za pomoci zednického hladítka.
Nanášení perlitové omítky:
- Omítku je nutné nanášet ručně, minimálně 24 hodin po zhotovení nástřikové vrstvy.
- V závislosti na tloušťce je nutné omítkovou maltu nanášet v jedné nebo několika vrstvách. Maximální tloušťka jedné vrstvy nesmí překračovat 25 mm.
- Nanášení další vrstvy lze zahájit po získání příslušné nosnosti předchozí vrstvy, tj. minimálně po 24 hodinách od nanesení.
- Čerstvě nanesenou omítkovou maltu stáhnout dřevěnou nebo kovovou latí.
- V době počátečního tuhnutí omítkové malty (tj. přibližně 1 týden) je nutné ji chránit před prudkým vysycháním, přímým slunečním zářením a větrem (použití ochranných sítí, zvlhčování povrchu vodou).
- Technologická přestávka - 5 dní na každý 1 cm tloušťky omítky.
4. Omítání rohů stěny
Omítání rohů stěny tradičním způsobem se provádí pomocí dřevěné ohoblované desky, která se zednickými skobami upne z jedné strany stěny tak, aby přečnívala přes roh o takovou šířku, jakou má mít omítka. Tato deska musí být v jedné rovině s omítníky na omítané stěně - její hrana slouží pro strhávání nahozené jádrové omítky. Zvláštní pozornost je nutné věnovat rohům místnosti, rohy a hrany tvarujte za pomoci prkna, které připevněte ke stěně zednickými skobami. Desku ukotvěte tak, aby přečnívala přesně o požadovanou tloušťku štukové omítky.
5. Technologické přestávky a schnutí
Mezi nahozením jádrové omítky a finální štukovou omítkou je nutné dodržet technologickou přestávku, protože před natažením tzv. fajnové omítky musí hrubá omítka nejprve zcela zaschnout. Někdy se doporučuje nechat zasychat jádrovou omítku až týden, záleží zejména na teplotě a vlhkosti v prostředí. V suchém teplém prostředí je možné si udělat technologickou přestávku třeba jen jeden den. Doba schnutí se liší podle typu omítky, tloušťky vrstvy i podmínek v místnosti. Správné podmínky během schnutí mají zásadní vliv na kvalitu omítky.
6. Natažení fajnové omítky (štuku)
Konečně se dostáváte k poslední části, kterým je natažení fajnové omítky neboli štuku. Štuková omítka, lidově nazývaná fajnová omítka, se natahuje na navlhčenou jádrovou omítku. Štuk se natahuje o síle cca 2 mm kovovým či plastovým hladítkem a zahlazuje se plstěným anebo pěnovým hladítkem za pomoci krouživých pohybů. Při práci pak používané hladítko stále namáčíme do vody, nebo kropíme stěnu.
Pro zhotovení finální štukové omítky je potřeba dobře připravit směs, která musí mít opět takovou konzistenci, která dobře drží na lžíci, nestéká, ale při natahování na stěnu se také nedrolí a neopadává. Štuková omítka se natahuje v tenké vrstvě (asi 2 - 4 mm), a to v několika směrech pomocí ocelového hladítka. Na hladítko se naberou dvě lžíce štukové omítky, hladítko se přiloží na stěnu pod úhlem cca 30° - 40° a tažením nahoru se štuková omítka aplikuje na stěnu v několika rovnoběžných pruzích. Poté se nechá omítka zavadnout zhruba 20 - 40 minut a následně přichází na řadu filcování. Filcování se provádí pěnovým nebo molitanovým hladítkem.
Dokončovací povrchy pro perlitovou omítku:
- Tepelně izolační omítka je podkladový produkt a v každém případě je nutné jej dokončit dekorativně-ochrannou vrstvou v podobě tenkostěnné omítky.
- Před nanesením dekorativní omítky je nutné provést přechodovou vrstvu. Přechodovou vrstvu je vhodné zhotovit z lepicí stěrkové malty s perlinkou.
7. Finální úpravy
Po vyzrání omítky se často řeší i drobné úpravy povrchu, jako je lehké přebroušení nebo lokální srovnání nerovností. Pokud je potřeba povrch ještě jemně sjednotit, může práci výrazně usnadnit bruska na omítky nebo vhodné ruční nářadí pro finální úpravy. Jakmile omítka dostatečně vyzraje a povrch je suchý a sjednocený, můžete přejít k dalšímu kroku - malování. V koupelnách nebo technických místnostech jde typicky o utěsnění rohů, spár a napojení u sanity.
tags: #doma #michana #perlitova #omitka #postup