Velkoryse pojatý areál ústavu vznikal v letech 1903 až 1916 na „zelené louce.“ Dnes jsou architektonicky hodnotné pavilony zasazeny do vzrostlého parku, který všem návštěvníkům nabízí klidné prostředí k procházkám a k regeneraci sil.
Park protkaný sítí cest s dominantami kostela sv. Václava a hlavní budovy má rozlohu 64 hektarů. Nově vysázené stromy se během více než stoleté historie nemocnice rozkošatěly do úctyhodné velikosti.
Z prostranství mezi hlavní budovou PN Bohnice a kostelem sv. Václava se paprsčitě rozbíhají cesty k více než třiceti pavilonům, ve kterých je poskytována zdravotní péče jednotlivým skupinám pacientů. Léčí se zde psychiatrická onemocnění dospělých, dětí, seniorů, a také lidé se závislostí.
Důležitou součástí areálu je Divadlo Za plotem, místo konání různých kulturních a vzdělávacích akcí, s možností občerstvení v Klubu V. kolona. Někteří pacienti využívají příležitost k socioterapeutické práci na farmě v prostorách původního statku, kde probíhá také hipoterapie.
Rozsáhlý areál nemocnice každoročně vítá tisíce návštěvníků velkých festivalů (Mezi ploty, Babí léto, Legendy), různých sportovních soutěží a setkání. Součástí areálu PN Bohnice je i bývalý velkostatek, kde v současnosti funguje socioterapeutická farma. Práce v zahradnictví, například při sklizni sena pro koně, kteří jsou zde ustájeni, je součástí léčebného režimu při léčení závislostí.
Čtěte také: Ponořte se do Historie Festivalu Mezi Ploty
Nenáročná zemědělská práce je vhodnou formou pracovní terapie i pro další skupiny pacientů. Velmi dobrými výsledky se může pochlubit bohnická hipoterapie. Léčba s využitím působení koně se zaměřuje jednak na malé děti trpící neurologickými problémy (fyzioterapie), jednak na psychiatrické pacienty (psychoterapie).
Areál PN Bohnice je volně průchozí. Rozsáhlý park je otevřený nejen návštěvám našich pacientů, ale každému, kdo má příležitost navštívit zdejší duši zklidňující prostředí.
1. Ústav pro choromyslné v Bohnicích u Prahy - od založení do konce první světové války (1903 - 1918)
Počátek 20. století gradoval nové ekonomické a společenské poměry. Byl to především prudký rozvoj industrializace a s ní spojené zvyšování životního tempa, i stresové situace jako důsledky zostřování životních a sociálních podmínek. Do měst se za průmyslem stěhovala venkovská chudina. V rostoucích městech a přeplněných předměstích byly ještě horší podmínky pro domácí péči o duševně nemocné členy rodiny, než na venkově. Rostoucí industrializace si vynutila růst počtu psychiatrických lůžek.
Pokud se stav choroby natolik zhoršil, že pobyt duševně nemocného v rodině nebo ve společnosti přestal být únosný, byla zde jediná forma pomoci nemocnému a rodině, a to pobyt ve specializovaném ústavu pro duševně choré, podle tehdejší terminologie pro choromyslné.
Zemský výbor Království českého spravoval v té době zemské ústavy pro choromyslné v Praze (dnešní Psychiatrická klinika na Karlově), v Kosmonosech u Mladé Boleslavi, v Dobřanech u Plzně, v Horních Beřkovicích u Roudnice nad Labem a v Opařanech u Tábora, který byl později výhradně určen pro ošetřování duševně postižených dětí.
Čtěte také: Vlastnictví plotu mezi sousedy
Rozhodnutí o zřízení ústavu
Zemský výbor veden skutečností, že dochází k trvalému překračování původní lůžkové kapacity v uvedených ústavech, zvláště pak v ústavu pražském, usnesl se 12. listopadu 1903 postavit „na zelené louce“ ústav pro choromyslné v Bohnicích u Prahy, po ústavu dobřanském druhý tohoto typu a zakoupil za tím účelem za částku 730 000 korun bohnický velkostatek včetně objektů, polností a přilehlého Čimického háje. Bohnický velkostatek, včetně objektů, polností a přilehlého Čimického háje, zakoupil na začátku dvacátého století (v roce 1903) Zemský výbor Království českého, aby mohl být postaven ústav pro choromyslné v Bohnicích u Prahy. Celková rozloha zakoupených pozemků byla 303 hektarů (areál nemocnice stojí na 64 hektarech).
Organizačně byl vznikající ústav začleněn jako pobočka (kolonie pracujících nemocných) pražského ústavu a lékařské řízení kolonie bylo přikázáno primárnímu lékaři MUDr. Antonínu Růžičkovi, stejně jako vedení správní agendy Josefu Vačkářovi.
Již v červenci 1904 přišly z pražského ústavu první transporty nemocných žen a mužů určených pro pomocné práce při stavbě a provozu kolonie. O pět let později dosáhl počet zde pracujících nemocných tří set.
Ústav prohlášen za samostatný
Potřeba operativního rozhodování při řešení problémů spojených s provozem ústavu vedla zemský výbor k usnesení ze dne 28. dubna 1909, kterým prohlásil kolonii pražského ústavu za samostatný ústav s titulem Královský český zemský ústav pro choromyslné v Bohnicích. Jeho prvním ředitelem se stal MUDr. Jan Hraše, prvním správcem Antonín Lukeš. Ředitele Hrašeho vystřídal MUDr. Bohuslav Hellich (1913 - 1918), správce Lukeše František Schöberle (1911 - 1918).
Ze 303 ha získaných pozemků bylo určeno 64 ha pro vlastní ústav a v něm bylo od roku 1906 do roku 1912 postaveno celkem 28 léčebných pavilonů, z toho 22 pavilonů jako tzv. centrum III. třídy ošetřovací a zbývajících 6 pavilonů již v roce 1908 jako tzv. kolonie pro klidné, práce schopné nemocné. Dále byly postaveny provozní objekty: čerpací stanice pro zpracování užitkové vody z Vltavy (pitná voda byla čerpána ze studní), vodojemy, kotelna, elektrárna, kuchyně, prádelna, sklady, dílny, prosektura, administrativní budova, areál zemědělského statku, obytné budovy aj. Ústav měl na západ od areálu vlastní hřbitov se 4100 hrobovými místy.
Čtěte také: Historie Praha Mezi Ploty
Velkorysý počet pavilonů umožňoval na tu dobu výjimečnou diferenciaci nemocných. Mohl dělit pavilony pro nemocné klidné, méně klidné a neklidné, pro nemocné upoutané na lůžko, pro znečišťující se, případně postižené navíc tuberkulózou nebo infekční chorobou. Pavilon zvaný „zločiňák“ byl určen ke zkoumání duševního stavu pachatelů nejzávažnějších trestných činů před zahájením trestního řízení. V této etapě byl ústav projektován na 1774 lůžek.
Výtvarné řešení objektů
Pro budoucí panoráma ústavu bylo štěstím, že na budovu administrace, kostela a vil v jižní části ústavu byly vybrány architektonické návrhy tehdy již renomovaného Václava Roštlapila, mj. tvůrce monumentální Strakovy akademie v Praze - Klárově (dnes sídlo Vlády České republiky) a Akademie výtvarných umění v Praze - Letné. V budově administrace, dokončené v roce 1909, vytvořil Roštlapil ve zmenšené a zjednodušené formě slohově čistou novobarokní repliku jmenovaných staveb. V budově kostela sv. Václava, se středovou 55 metrů vysokou věží, skloubil románské prvky s hravou secesí v čistotě stavby. Na vnějším i vnitřním vybavení kostela, dokončeného v roce 1916, se podíleli významní umělci té doby, např. Jakub Obrovský, Celestin Klouček, Franta Úprka, František Hergesell ml. V ústavu existoval již od roku 1909 římskokatolický farní úřad, prakticky až do roku 1951, do částečné likvidace nemocnice.
Pracovní zapojení nemocných
Od založení ústavu, po celou dobu první republiky i za německé okupace byli psychicky vhodní a práce schopní nemocní zapojeni do všech pomocných provozů ústavu. V zemědělském hospodářství, v zahradnictví a zelinářství, při údržbě parku a komunikací, v kuchyni, prádelně, v dílnách, při úklidu na odděleních. Zakladatel zemských ústavů kalkuloval s prací nemocných a ekonomicky úsporně založil existenci pomocných provozů na práci nemocných. Naproti tomu zařazení schopných nemocných do pracovního procesu při jejich trvalé nebo dlouhodobé hospitalizaci poskytovalo jim v chráněném prostředí ústavu jak potřebný klid, tak pracovní pohodu v rámci organizované činnosti, odpovídající jejich naturelu. Z dnešního hlediska byl nemocný sice vykořisťován, avšak tato aktivita, a z hlediska nemocného vítaná činorodost, byla terapeuticky velmi účinná a přitom nezbytná pro udržení chodu ústavu.
První léta samostatného ústavu
První léta samostatného ústavu znamenala postupnou konsolidaci poměrů, zklidnění prostředí v důsledku omezení či ukončení stavebního ruchu, ale také školní léta pro ošetřovatelský personál. Nábor nových, nekvalifikovaných pracovníků, vyžadoval jejich intenzivní doškolování.
Teprve v roce 1910 byl přijat první nemocný z terénu (nikoli překladem z jiného ústavu) a o rok později byl ústavu stanoven první přijímací rajón. Tvořily ho dvě městské části v Praze a 35 správních obvodů c. k. okresních hejtmanství. Prakticky to byly okresy celých východních Čech, celé střední a část jižních Čech a část okresů severozápadních Čech.
Ústav se postupně zaplňoval. V roce 1913 činil počet nemocných 1 893. Staralo se o ně 14 lékařů a 304 opatrovníků a opatrovnic. V roce 1916 dosáhl počet nemocných 2 186 a v roce 1919 klesl na 810. Byly to do té doby maximální a minimální počty dosažené na původní kapacitě 1 774 míst. Za první světové války sloužily některé pavilony jako vojenský lazaret, mj. jako útočiště pro 182 duševně nemocných, evakuovaných z ústavu v italském Tridentu.
Pracovní podmínky mladých pracovníků byly kruté. Trávili kromě jedné odpolední vycházky celý týden ve zdech ústavu, i když byli mimo službu. V řadě případů bylo jejich „svobodárenské lůžko“ na těžších odděleních přímo v ložnici nemocných, aby noční službu konající opatrovník měl po ruce posilu v případě náhlého neklidu.
Není se co divit, že v tak těžkých pracovních podmínkách hledali zaměstnanci rozptýlení. V roce 1914 byl zřízen ústavní hudební sbor (přetrval až do 50. let 20. století), v němž hrávali i způsobilí nemocní. Později vznikl velmi početný sbor tamburašů.
2. Bohnická psychiatrie mezi dvěma válkami (1919 - 1938)
Zákonem ze dne 28. října 1918 byl zřízen samostatný Československý stát a nastalo nové perspektivní období pro bohnickou psychiatrii. Že nesplnilo všechna očekávání, měla na svědomí světová hospodářská krize, která zachvátila i naši republiku.
Zemské správní uspořádání zůstalo i v novém státě zachováno a ústav v Bohnicích byl nadále zemským zařízením. Podléhal nyní zemské správní komisi.
Zákon o osmihodinové pracovní době z prosince 1918 byl zprvu uplatněn u všech zaměstnanců ústavu, později se však ukázala potřeba vrátit se na lůžkových odděleních k šedesátihodinové pracovní době, i vzhledem k určitým sociálním výhodám, poskytovaným zaměstnancům ústavu.
Podle územní správní příslušnosti stala se samostatná obec Bohnice dnem 1. ledna 1922 součástí velké Prahy, konkrétně její osmé části - Libně.
Výstavba sanatoria
Počáteční hospodářská konjunktura v osvobozené republice měla kladný vliv i na dobudování ústavu. Do roku 1924 bylo v jihozápadní části areálu postaveno dalších 8 pavilonů, tzv. sanatorium pro nemocné I. a II. třídy ošetřovací. Jeho velkorysá lůžková kapacita činila 212 lůžek. Celkový lůžkový fond ústavu, uvažovaný zakladatelem, dosáhl 1 986 lůžek. Na tento počet nemocných měl ústav 930 zaměstnanců. Ideální poměr tří nemocných na jednoho opatrovníka (opatrovnici) odpovídal snaze o zajištění bezpečnosti nemocných i personálu v době, kdy hlídání nemocného převažovalo nad možnostmi léčebné péče o něho.
Již v roce 1926 přestal ústav disponovat zemědělským statkem, který přešel pod přímou správu zemského správního výboru. Veškerý provoz statku byl však i nadále zajišťován nemocnými z ústavu.
Léčebná péče
Léčebná péče ve sledovaném období spočívala především v podávání hypnotik a v třídění nemocných. K léčbě a ke zklidnění nemocného se používalo teplých koupelí a zábalů z vlhkých prostěradel. Plně byly využívány izolace (místnosti opatřené holým ložem a sklem o síle 2 cm v oknech a okénku ve dveřích) a síťové postele. V případě přeložení neklidného nemocného na jiné oddělení se využívala omezovací („svěrací“) kazajka a popruhy („kurty“).
Podle lékařské zprávy za rok 1937 o léčebných metodách v zemském sanatoriu v Bohnicích byly léčbě podrobeny především čerstvé a akutní případy. Namátkou, progresivní paralýza byla léčena horečnatou malárií. Této metody se užívalo také k léčbě schizofrenie a mánie. U epilepsie byl podáván ve dne brom nebo bor, večer luminal. U alkoholismu se odvykání urychlovalo apomorfinem. Šlágrem roku 1937 bylo zavedení poměrně úspěšné léčby schizofrenie inzulinovým kómatem, který následovala léčba kardiazolovými kómaty, při nichž byla souběžně ordinována psychoterapie.
Pracovní podmínky zaměstnanců
K trvalé konsolidaci zaměstnaneckého kádru přispívala bytová politika, kterou ústav, umístěný daleko od města, uplatňoval již od dob jeho výstavby a završil v letech 1920 -1 924 výstavbou souboru deseti obytných domů, tzv. Ubikací, které přímo navazovaly na východní frontu areálu. Po jejich dohotovení měl ústav 44 obytných domů (z toho 22 přímo v areálu) se 320 byty pro zaměstnance. Jen pro ubytování svobodných zaměstnanců disponoval se 450 místy. Podnikové a naturální byty, služební a ochranné oděvy a další výhody představovaly významnou sociální pomoc zaměstnancům. Jejich sociální postavení v dobách první republiky vyvrcholilo dosažením tzv. definitivy, tj. trvalého pracovního poměru po 3 - 6tileté smluvní zkušební době a s ní spojenými materiálními výhodami. To vše činilo zaměstnání v ústavu atraktivní zejména v době hospodářské krize a naopak vedení ústavu to umožňovalo velký výběr při doplňování počtu pracovníků, jejich požadovanou poslušnost a přizpůsobivost v dobách pro ně materiálně nepříznivých.
Obložnost ústavu ke konci období
Léta hospodářské krize vedla k tlaku na hospitalizace duševně nemocných. Bohnický ústav dosáhl v roce 1937 průměrného denního stavu 2 534 nemocných a v roce 1938 dokonce 2 567 nemocných, nejvyššího, kterého bylo v historii ústavu dosaženo.
Přitom se mělo bohnickému ústavu ulevit otevřením nového zemského ústavu pro choromyslné v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě v roce 1928, jehož přijímacím rajónem se od roku 1936 staly celé východní Čechy.
Vedoucí pracovníci
V uvedeném období vedli ústav ředitelé MUDr. Antonín Růžička (1919 -1 920), MUDr. Dominik Wallenfels spolu v MUDr. Rudolfem Smejkalem (1920 - 1927), MUDr. Josef Pavlíček (1927 - 1935) a MUDr. Miloslav Seifert (1935 - 1938). Jejich ekonomickými zástupci, správci ústavu byli Jan Kroulík (1919 - 1928), Eduard Kriner (1928 - 1937) a Václav Růžek (1938 - 1942).
3. Nemocnice v období nacistické okupace (1939 - 1945)
Obsazením Sudet v říjnu 1938 a nacistickou okupací zbytku Čech a Moravy v březnu 1939 nastalo období, v němž nejen ustrnula péče o nemocné na úrovni jejich ošetřování, ale i ústav po hospodářské stránce žil z podstaty.
Ztráta samostatnosti zasáhla postupně i psychiatrický fond v Čechách. Nemocnice v Dobřanech se nacházela na území Velkoněmecké říše, pražský ústav byl zrušen (zůstala jen psychiatrická klinika ve Všeobecné nemocnici), ústav v Německém Brodě byl změněn na lazaret SS.
Organizační a hospodářské poměry
Po americkém náletu na Dobřany v dubnu 1943, při kterém zahynulo 360 duševně chorých, byl transport asi tří set nemocných z tohoto ústavu dopraven do Bohnic a umístěn v prostorách pro ten účel vyklizených. V srpnu téhož roku přijel do Bohnic i poslední transport nemocných ze zrušeného ústavu německobrodského. S nemocnými byl do Bohnic převeden ošetřovatelský a částečně i technický personál. Tři pavilony v ústavu byly zabrány tuberkulózním oddělením nemocnice na Bulovce, do dalších dvou pavilonů byl přemístěn Výmolův ústav pro hluchoněmé z Prahy - Radlic. Stále se zhoršující situace se projevovala především v omezování přídělů léků a některých potravin, zvláště masa. S ohledem na vlastní zelinářství, pekárnu a v minulosti dobře vybavený fond inventáře, zvláště prádla a oděvů a možnost jejich oprav v ústavních dílnách, nepostihovalo řízené hospodářství ústav v míře, která by ohrožovala jeho standardní chod.
Ilegální aktivity zaměstnanců
V některých případech se ústav stal útočištěm pro fiktivní nemocné, které zachránil, dočasně nebo trvale, před trestem za protinacistickou činnost, nebo jen za politické smýšlení. V září 1942 byla odhalena ilegální skupina zaměstnanců ústavu, zabývající se především shromažďováním prostředků pro pomoc rodinám uvězněných odbojářů a rozšiřováním tiskovin. Čtrnáct jejích členů zahynulo v únoru až březnu v koncentračním táboře v Osvětimi. Další významný činitel Antonín Řach byl 2. května 1945 v Terezíně popraven. Tři zaměstnanci ústavu padli v bojích během Květnového povstání pražského lidu.
Německý správce Johann Jurka
Temnou skvrnou v historii ústavu se stal Němec Johann Jurka, dosazený v červenci 1942 do funkce správce ústavu k prosazování zájmů říšské správy. Jako příslušník SA se měl podílet na vyhlazení Lidic, byl podezřelý ze zatýkání v ústavu a vydání jednoho pacienta na smrt. Týden před koncem války utekl z ústavu a zřejmě z obavy před trestem spáchal sebevraždu.
Vedoucí pracovníci
Během okupace byli řediteli ústavu MUDr. Václav Poseděl spolu s Němcem MUDr. Heinitzem (1939 - 1941) a Čech MUDr. František Khun (1941 - 1945). Správce Václav Růžek (od roku 1938) zůstal po příchodu Johanna Jurky (1942 - 1945) v ústavu ve funkci kontrolora.
4. Změny v Bohnicích po revoluci (1945 - 1950)
Osvobození v roce 1945 přineslo nové naděje, národní a politické. Jimi ožila také bohnická psychiatrie. Nadšení, se kterým přistupovali její zaměstnanci ke konsolidaci poměrů, nelze opomenout.
Na počátku osvobozené republiky dožívala zralého věku generace zakladatelů a budovatelů ústavu, a tak bylo třeba v příštích letech radikálně obměnit kolektiv pracovníků a zaplnit místa, která se uvolnila odchodem zaměstnanců...
| Období | Události |
|---|---|
| 1903 - 1918 |
|
| 1919 - 1938 |
|
| 1939 - 1945 |
|
| 1945 - 1950 |
|
| 1951 - 1956 |
|
| 1956 - 1972 |
|
| 1973 - 1990 |
|
| od 1990 |
|
tags: #bohnice #historie #areálu