Atikové a mezistřešní žlaby jsou klíčovými prvky pro efektivní odvodnění střech, zejména u plochých a mírně šikmých střech, ale i u některých typů šikmých střech. Jejich správná konstrukce, montáž a údržba jsou zásadní pro dlouhodobou funkčnost celé střešní konstrukce a ochranu objektu před zatékáním a poškozením.
Typy a konstrukční uspořádání žlabů
Lůžkové žlaby mohou být zavěšeny na háky, přičemž jejich úprava je potom podobná jako u žlabu podokapního. Častěji však bývají mezistřešní žlaby vytvořeny jako žlaby lůžkové, uložené v dřevěném nebo betonovém lůžku.
Tvar a průřez žlabů
Tvar i průřez žlabu jsou dány konstrukčním uspořádáním střech. Obvykle bývají obdélníkového průřezu se zkosenými nebo zaoblenými rohy s oblým nebo rovným dnem. Jejich šířka se pohybuje okolo 250 mm, až do 400 mm.
Specifika pro různé sklony střech
- Pro ploché střechy stačí žlab s okapovými plechy vcelku.
- Pro strmější sklony střech se žlab spojí se samostatnými okapovými plechy na dvojitou ležatou drážku.
- Oblý žlab nástřešní je vhodný pro strmější střechy přes 35°. Nutná je však hladká krytina - azbestocementová, břidlová nebo tašková. Rozvinutá šíře žlabu bývá 500 až 600 mm, tloušťka pozinkovaného plechu 0,63-1,0 mm. Žlab zabraňuje padání úlomků krytiny a malty ze střechy a do jisté míry chrání i před sesouváním sněhu. Cenově vychází dražší než žlab podokapní, ale jeho montáž je snazší a bezpečnější.
Údržba a ochrana žlabů
Protože je u průmyslových budov možnost značného zanášení žlabu popílkem nebo jinou nečistotou, doporučuje se do hrdel vkládat drátěné košíčky a žlaby často čistit, aby se odpadní trouby neucpaly. Také se do mezistřešních žlabů vkládají laťové mříže jako ochrana proti zavalení sněhem a proti zdeformování při chůzi osob čistících žlab, nebo opravujících střechy.
Montáž atikových žlabů
Jako podklad vyžaduje atikový žlab zpravidla bednění. Při montáži se přibije na krajní prkno bednění závětrný plech, který tvoří zároveň podkladní pás pro lemování okapu. Krajní prkno nesmí být definitivně přibito, ale jen provizorně přichyceno, aby je mohl klempíř snadno odtrhnout a osadit závětrný plech. Potom klempíř prkno přibije tak, aby jeho hrana běžela rovnoběžně s hranou římsy. Dále zasune okapnicí okapový plech na podkladní pás a připevní je na bednění. Rozvinutá šířka plechu bývá 400 až 500 mm, na stykových hranách se provede kolmý ohyb pro spoj na dvojitou stojatou drážku a horní hrana se opatří vodní drážkou. Nyní se mohou již montovat žlabové háky, obdobným způsobem, jako u žlabů podokapních, ale háky stejně dlouhé a připevněné v různé výši. Připevňují se vruty.
Čtěte také: Montáž betonových žlabů Hornbach
V nejnižším místě žlabu se proseká do římsy otvor pro odpadní troubu, vyplechuje se manžetou, jejíž horní hrana se rozklepe do obruby široké 10-15 mm dosedající na okapový plech, se kterým se spojí na drážku nebo se snýtuje a utěsní pájkou. Když je vše připraveno, vloží se žlab do háků a naválka se přichytí příponkami.
Plastové odvodňovací žlaby
Plastové odvodňovací žlaby představují moderní a ekonomické řešení pro efektivní sběr a odvod srážkových vod z pozemků. Jsou lineární drenážní prvky vyrobené z vysokopevnostního polypropylenu (PP), který vyniká nízkou hmotností a vysokou chemickou odolností. Hlavním účelem těchto žlabů je zachycení povrchové vody a její bezpečný transport do kanalizačního systému. Díky své univerzálnosti a snadné manipulaci se tyto systémy používají zejména u rodinných domů, na zahradách, terasách nebo v okolí bazénů. Plastové lineární žlaby jsou ideální volbou pro příjezdové cesty ke garážím, chodníky a parkoviště pro osobní automobily. Jsou dostupné v různých šířkách a stavebních výškách, které vyhovují specifickým podmínkám instalace. Terasové odtokové žlaby jsou ideálním řešením pro odvodnění teras, chodníků, balkonů i prahů.
Problematika plechových atikových žlabů
Tradičně se pro provedení římsového žlabu používá klempířská konstrukce. Vzorové řešení římsového žlabu je graficky zpracováno ve všech verzích norem pro klempířské konstrukce od roku 1960. I v normě ČSN 73 3610:2008 je v příloze F uveden příklad řešení oplechování římsy se schématem římsového žlabu.
Úskalí plechových žlabů
Použití plechového římsového žlabu přináší mnohá úskalí. Velmi často se používá pro odvodnění římsového žlabu žlabové hrdlo napojené na dno žlabu. Tím pádem odpadní potrubí, do kterého je žlabové hrdlo zasunuto, prochází konstrukcí římsy. Promrzlá konstrukce římsy v období, kdy dojde k oblevě, se ohřívá se zpožděním. Tak může snadno dojít k zamrznutí hrdla v době, kdy má odvádět větší množství vody z právě tajícího sněhu na střeše.
U nadstřešního žlabu využívají klempíři často nejnižší možnou hranici podélného sklonu, aby se podařilo celou konstrukci žlabu skrýt za čelní masku. Malý podélný sklon žlabu pak zvyšuje riziko stojící vody ve žlabu, především při tání sněhu nebo při zanesení nečistotami. Stejně jako u jiných žlabů - střešních nebo podokapních - si pak voda nalezne sebemenší netěsnost ve spoji, ale na rozdíl od podokapního žlabu tato voda proniká na konstrukce pod sebou. Musí ji zachytit oplechování římsy pod žlabem.
Čtěte také: Použití malých betonových žlabů v praxi
Dilatace a těsnění
Všechny klempířské konstrukce musí být navrženy a realizovány tak, aby byly vhodně eliminovány důsledky teplotní roztažnosti plechu. Rozdělují se na dilatační úseky. V případě žlabu musí být všechny spoje vodotěsné, včetně těch mezi dilatačními úseky. Vodotěsné spoje mezi klempířskými prvky jsou pájené, vodotěsný dilatační spoj lze vytvořit jedině připájením speciálního klempířského prvku s integrovanou pružnou vložkou.
Správné vyřešení celé sestavy konstrukcí souvisejících s římsovým žlabem vyžaduje komplexní pohled na problematiku stability, korozní odolnosti, těsnosti a teplotní roztažnosti klempířských konstrukcí. Je možné postupovat podle zásad uvedených v ČSN 73 3610:2008 nebo je nutné uplatnit zkušenost.
Příklad problematické realizace plechového žlabu
Příklad jedné nešťastné realizace, jejíž posouzení si zadal investor stavby v Atelieru DEK, to potvrzuje. Do objektů školy, na kterých byl římsový plechový žlab realizován, silně zatékalo. Zatékání bylo stejné v objektech s původní krytinou z plechových prvků i v objektu s novou taškovou krytinou. Vady byly dokumentovány na objektu s novou taškovou krytinou. Žlab byl osazen bez žlabových háků na bednění přibité ke krokvím a na povrch konstrukce římsy. Osazení bez háků neumožnilo vytvořit dostatečný podélný spád. Klempířské prvky žlabu byly spojeny ve sklonité části plochy ležící na bednění drážkovým spojem, ve dně a přední straně žlabu jsou pájené. Drážkový spoj není vodotěsný, přitom je evidentní, že ve žlabu občas působí tlaková voda. Oplechování nad přední stranou římsy je spojeno nýtováním se žlabem. Sice je v rozvodí použit klempířský prvek s integrovanou pružnou vložkou, ale způsob připevnění a vzájemného spojení klempířských prvků vedou k praskání pájených spojů. Prostě to nemůže fungovat.
Atikový plech a jeho funkce
Atikový plech slouží k oplechování horní hrany atiky, zídky nebo obruby na ploché či mírně šikmé střeše. Zabraňuje zatékání vody do konstrukce, chrání zateplení a zajišťuje estetické zakončení.
Normativní doporučení pro atikové žlaby
Tvar žlabu a konstrukce římsy v některých případech vyžadují absolutní těsnost žlabu. Není zde k dispozici pojistná funkce oplechování římsy s okapem vně římsy, které by vyvedlo vodu z případné poruchy spoje žlabu. Normy doporučují neřešit zaatikové a mezistřešní žlaby klempířskou konstrukcí:
Čtěte také: Žlaby D400 s litinovou mříží pro náročné aplikace
- ČSN 73 3610:2008, Článek 13.9: Mezistřešní a zaatikové žlaby se nedoporučuje řešit klempířskou konstrukcí. Použití lemování z plechu k napojení povlakové hydroizolace na svislé konstrukce (stěny, obruby světlíků, obruby výlezů apod.) není vhodné.
- ČSN 73 1901:2011:2011 (vydána po realizaci žlabu), Článek 8.19.5: Zaatikové a mezistřešní žlaby se navrhují výjimečně. Tyto žlaby spolu s dostatečně velkou částí přilehlých střešních rovin mají být opatřeny povlakovou vodotěsnicí vrstvou.
POZNÁMKA: Rozsah ploch opatřených povlakovou vodotěsnicí vrstvou závisí na předpokládaném množství odváděné vody a na množství sněhu a ledu, který se může hromadit ve žlabu a jeho okolí.
Nové řešení nakonec vedlo k zakrytí římsy hydroizolačním povlakem z PVC-P fólie ukončeným na nově vytvořeném okapu a k osazení podokapního žlabu.
Řešení žlabu s povlakovou hydroizolační vrstvou z fólie PVC-P
Při realizaci střechy rodinného domu se skladbou TOPDEK (tepelná izolace je nad krokvemi) využívající desky DEKPIR TOP 022, bylo navrženo řešení konstrukčního detailu okraje střechy s povlakovou hydroizolační vrstvou. Tvar žlabu byl vytvořen tesařskou konstrukcí z dřevěných desek. Rozsah ploch opatřených hydroizolačním povlakem byl volen s ohledem na zajištění dostatečné bezpečnosti střechy před přelitím vody přes vnitřní okraj izolované plochy v případě zahlcení nebo ucpání odtoku. Bylo nezbytné vyřešit kontakt parotěsnicí vrstvy plnící zároveň funkci pojistné hydroizolační vrstvy s fóliovou hydroizolační vrstvou žlabu. Použila se plechová lišta. Dřevěný profil tvořící okraj tepelněizolační vrstvy je osazen tak, aby pod ním mohla vytékat případná voda proniklá na parotěsnicí vrstvu. Plechovou lištou se zároveň ukončila doplňková hydroizolační vrstva z difúzně propustné fólie. Pro připevnění, tvarování i ukončení hydroizolační fólie ALKORPLAN byly využity profily z plechu s vrstvou PVC-P. U takto provedeného žlabu nehrozí problémy s řešením těsnosti spojů a dilatace klempířských prvků jako u plechových konstrukcí žlabů. I takto provedený žlab ale bude vyžadovat pravidelné prohlídky a čištění, aby nedocházelo k zanášení žlabu a byl umožněn bezpečný odtok vody. Realizace římsového žlabu s hydroizolačním povlakem je velmi zdařilá.
Tepelná izolace atiky
Současné trendy zajišťování potřebného tepelného odporu obvodových konstrukcí velmi často využívají vnější kontaktní zateplovací systémy. Pak je třeba zateplit i římsu. U starších i nových objektů může vzniknout komplikovaný konstrukční detail, především v souvislosti s upevněním klempířské konstrukce oplechování římsy. U dodatečně zateplovaných starších objektů vždy dojde ke změně vzhledu římsy, výrazně se zvýší její přední strana. Je-li na střeše skládaná krytina, v drtivé většině případů bude kombinována s doplňkovou hydroizolační vrstvou. Odvodnění této vrstvy bude vytvářet další komplikace v řešení konstrukčního detailu okraje střechy s římsovým žlabem.
Atikový prvek Austrotherm z bílého expandovaného polystyrenu je prefabrikovaný tepelněizolační dílec k rychlému zhotovení okrajů plochých střech (atik). Jeho povrchová úprava Austrotherm TOP (z křemičitého písku) je odolná vůči povětrnostním vlivům. Prvek má na spodní hraně integrovaný montážní úhelník z poplastovaného plechu, pomocí kterého se kotví do pevného podkladu, poté co se na podklad přilepí vhodným lepidlem na tepelné izolace. Pod horním povrchem prvku jsou umístěny integrované kotvicí pásy, do kterých se kotví oplechování. Díky nízké hmotnosti atikového prvku je logistika na staveništi mnohem jednodušší a efektivnější. Prvky lze jednoduše délkově upravit a jejich montáž je jednoduchá, ušetříte tak mnoho času. V porovnání se zděnou atikou nemohou vznikat žádné tepelné mosty (teplota probíhá plynule přes celý izolovaný vnější plášť budovy).
V současnosti je vyhledávanou zákaznickou volbou expandovaný polystyren (EPS), oblíbený zejména díky tomu, že v sobě spojuje více relevantních benefitů. EPS má nízkou tepelnou vodivost a nízkou nasákavost, která přispívá k udržení jeho vynikajících tepelněizolačních a mechanických vlastností. Zároveň má nízkou hmotnost, díky čemuž se minimalizuje zátěž na konstrukci střechy. Vysoká pevnost v tlaku a v tahu vede k posílené odolnosti proti silnému větru, což je obzvlášť důležitá informace, jelikož ploché střechy vyžadují extra ochranu před nepříznivými povětrnostními podmínkami. Praktičnost EPS se ukazuje i při samotné montáži. Desky a stavební výrobky z EPS se velmi jednoduše kladou a při zachování správného montážního postupu poslouží během celé životnosti stavby.
Zhotovení atik bývá často časově náročný krok při realizaci plochých střech. Z hlediska trvání prací je žádoucí, aby byla plochá střecha zrealizována co nejrychleji, aby co nejdříve začala plnit svou hlavní úlohu, kterou je kromě zateplení i odvod dešťové vody. Atikový prvek je na povrchu pokryt 3 mm vrstvou nátěru z křemičitého písku, integrovaným PVC L profilem na dodatečné mechanické kotvení a dvěma integrovanými PVC pásovými profily na kotvení oplechování atiky. Vrchní strana atikového prvku má připravený 3% spád na odvedení dešťové vody na plochu střechy. Austrotherm Atikové prvky se standardně vyrábějí v rozměrech 300×400 mm až 500×700 mm a v délce 2 000 mm.
Sanace střešních teras a atikových žlabů
Sanacím střešních teras domů z předválečného období se věnovala doc. Ing. Šárka Šilarová, CSc. U střešních plášťů má komplexní projektové řešení zásadní vliv na bezporuchovou funkci pláště. Podle průzkumů se v současnosti na poruchách střech ve zvýšené míře podílí právě nevhodný či zcela špatný návrh nejen vlastního pláště, ale hlavně „vyřešení“ detailů. Byly provedeny nutné sondy do skladby. Původní skladba střešní terasy neplnila dlouhodobě svoji funkci jak z hlediska vodotěsnosti, tak i z hlediska tepelně technického, bylo nutné navrhnout novou střešní skladbu.
Původní střešní skladba, její způsob odvodnění i detaily byly v zásadním rozporu se základními principy tvorby střech z hlediska vodotěsnosti, trvanlivosti a spolehlivosti. Nová navržená skladba zahrnovala keramickou dlažbu na pevných podložkách celkové tl. hydroizolační fólie PVC-P tl. tepelná izolace z PIR ve spádu min. 1,5 % min. tl. parozábrana z SBS modifikovaného asf. Vyhodnocení: Z výstupů tepelně technických výpočtů vyplývá, že i při dodatečném zateplení terasy a zaatikového žlabu může docházet při vnější teplotě - 13 °C a nižší a vnější vlhkosti 84 % a vyšší k povrchové kondenzaci konstrukcí v místě styku atiky a obvodové stěny. K takto nízkým teplotám ale dochází prakticky jen několikrát do roka a např. v posledních letech se obvykle v Praze pohybuje průměrná teplota v zimě okolo 2 °C. Z výsledků plyne, že zateplení terasy v každém případě zlepší stav povrchových teplot v ploše stropní konstrukce, ale i v kritickém místě pod atikou, a to zhruba o 9 °C. Nejsou sice splněny normové požadavky, ale vzhledem k mírným zimám by povrchová kondenzace nemusela vůbec nastat. Zamezení nebo omezení kondenzace v místě styku obvodových konstrukcí a atiky je možné zlepšit i z interiéru a to např. termoizolačními a sanačními omítkami.
Tvorba detailů vycházela ze stávající situace a dalších provedených sond v průběhu postupu realizace. Bylo zároveň nutné respektovat materiály, konstrukce a detaily objektu z přelomu 30. let.
Doporučení a závěr
Komplexní řešení tepelné izolace společně s odvodněním ploché střechy a některé detaily u starších budov jsou stále aktuálním tématem, kterému se věnují odborná sympozia. Je klíčové věnovat pozornost detailům a využívat moderní materiály a postupy, které zajistí dlouhodobou funkčnost a bezporuchovost střešních konstrukcí.
tags: #bodovy #atikovy #zlab #informace