V první polovině osmdesátých let minulého století způsobila kapela Č.p. 8 rozruch. Dodnes by se na písničkách Járy Ježka dalo demonstrovat, jak skvěle lze dělat alternativní styl folku.
Doslova zjevením byly písně karlovarské skupiny Čp.8, jejíž hlavní postavou byl generačně vyhraněný Jaroslav Ježek, tehdy šestadvacetiletý. Získal za píseň „Motýlek“ Autorskou portu; není tady také! Na Portě v roce 1986 již chyběl, protože v prosinci předchozího roku zemřel.
Na dvojalbu „Porta 50“ je zastoupena významně moderní trampská píseň (celkem 21x). Ovšem i Jan Nedvěd (Brontosauři), Wabi Daněk, Vojta Kiďák Tomáško (Roháči), Jaroslav Samson Lenk s Ladislavem Huberťákem Kučerou (Hop Trop) či Pavel Žalman Lohonka napsali písně, které doslova zlidověly. Někteří pak čím dál více inklinovali (a inklinují nadále) k folku, což je dáno asi závažnějšími tématy jejich písní.
Kamenná růže a bílý motýl
Napsal jsem pak báseň na jeho památku, a ani v nejbujnějších snech by mne nenapadlo, že ji bude Mirek Kovářík pak před třicetitisícovým obecenstvem veřejně recitovat; vždy své konferování obohacoval jen poezií zemřelých velikánů (Kainar, Hrabě)…
Kamenná růže (Jaroslavu Ježkovi):
Čtěte také: Použití bílého cementu v praxi
Ve výloze obchodu Esso v Pzni spatřil jsem jednoho léta docela nedávno černý kožený kufřík a v něm litrovku becherovky a dvojici porcelánových hrníčků se zobáčky v mileneckém polibku a uprostřed kamennou růži světoznámý suvenýr karlovarských zřídel jakousi královskou korunu tomu všemu bohatství českého umu uvězněném v jednom jediném kufříku s cenou tak akorát pro šejka z Kuvajtu kterého omrzelo vše živé a voňavé…
Zase jedna růže zemřela úplně zbytečně - Za nějaký čas spatřil jsem jak bílý motýl sek´sebou o asfalt a nebyl to sebevrah… Srazil ho proud čerstvého vzduchu Hvězdy plakaly ale nepohnuly se -
Proč alespoň tento písničkový klenot nebyl zařazen? Karel Plíhal dokonce získal v tomto roce Autorskou portu za píseň „Akordy“.
Vzpomínky na festival Porta
Ale… Jezdil jsem na Porty do Plzně rok co rok mezi lety 1982 - 1990. Na té první jsem se dostal do ostrého konfliktu s partou Brňáků, kteří se dost nevybíravě ohradili proti účasti skupiny Bluesberry (to, že byli z Prahy, bylo též jejich mínus).
Dodnes považuju za nejlepší Portu tu, která se uskutečnila v roce 1983; poprvé totiž i v obřím amfiteátru na Lochotíně, který byl každý večer zaplněn do posledního místečka i po následující roky. Poprvé zde s triumfálním úspěchem vystoupil Jarek Nohavica, jehož samostatný recitál v jednom z pavilónů plzeňského výstaviště byl pak obležen posluchači v okruhu sta metrů, takže reproduktory musely být umístěny také ven.
Čtěte také: Bílý cement: Přehled
V roce 1984 měl zákaz Jarek Nohavica… Poznamenalo to dost portovní dění, někteří písničkáři a muzikanti na protest odjeli také, takže to hlavní se dělo v noci u ohňů na tábořišti. Zpívaly se jeho písně, k nimž se postupně přidávaly také Krylovy a Hutkovy…
„Porta 50“ je navzdory mým výtkám velmi svěží písničkový kompilát, který mapuje, byť nedostatečně, celou historii festivalu, jenž neměl v Evropě (a možná ani ve světě) obdoby!
Čtěte také: Bílé lesklé lamino desky
tags: #bily #motyl #sek #sebou #o #asfalt