Na starých domech a historických objektech právem obdivujeme zdobené fasády, které jsou často doslova uměleckým dílem. Proto je žádoucí, přistoupíme-li k rekonstrukci objektu, je zachovat nebo dokonce obnovit, jsou-li nenávratně poškozené. Nemusí se jednat zrovna o 200 let starý dům, abychom se setkali s tradiční šambránou, což je architektonický prvek, který rámuje a tím zdůrazňuje okna nebo i dveře. Šambrána coby rámování oken či dveří na fasádě má dekorativní účel. Zdobné prvky tohoto typu včetně různých nik, výklenků a oblouků stojí za údržbu a opravu, ať už jakkoli pracnou. Šambrány jsou výrazným prvkem, které ovlivňují vzhled domu. Většinou vystupují z fasády a bývají různě lemované a profilované. Mohou to však být i pouhé rámy namalované kolem oken. Určitě má smysl je zachovat a opravovat, přičemž finanční náročnost se liší podle složitosti provedení i dekoru, který může být i velmi propracovaný a bohatý a býval vizitkou zručnosti štukatéra.
Co se skrývá za pojmy šambrána, ostění a další prvky
Měli bychom si ještě ujasnit, jaké lemy okolo oken, popřípadě dveří, na venkovských stavbách najdeme. Zvláště v odborné literatuře mohou pečliví příznivci zachování těchto prvků i za cenu náročných oprav narazit při získávání informací na matoucí pojmy. Pro šambránu se například ve starších technických příručkách užívá i název obálka. Šambrána je označení pro plastický omítkový (štukový) lem okolo okna, nejčastěji jednoduše profilovaný. Často může mít podobu širokého pásu obíhajícího okolo otvoru, nebo naopak tenké lišty - pak jí říkáme šambrána pásová nebo lištová. Pokud je okenní otvor rámován opracovanými kamennými kvádry, říkáme jim ostění. Ostění může být bez profilace, nebo okosené či složitěji tvarované. Časté bývá opět ostění s plastickou lištou po obvodu. Pokud je rámování oken a dveří z kamene a není pouze pohledovou dekorací, ale je i funkční součástí konstrukce stavby, nazývá se ostění. Kamenné ostění, které může být rovné, zkosené či různě tvarované a zdobené, je oproti klasické štukové šambráně bytelnější a trvanlivější a lze ho i snadněji opravit, případně nahradit některou jeho část. Někdy je okno zasazeno do mělké vpadliny. Plochému, v omítce utaženému pásu, nebo malovanému lemu se říká pasparta. Jakousi obdobou kamenných ostění jsou u dřevěných staveb trámkové tesařské zárubně. Ty mohou být zdobené samy o sobě, nebo jsou ještě kryty dekorativně vyřezávanými obložkami nejrůznějších tvarů.
Starší okna bývají často doplněna v překladech nadpražními římsičkami z kamene, omítky, nebo ze dřeva. Někdy se římsičky objevují i v parapetech. U honosnějších staveb se lze setkat s různě bohatou dekorativní výzdobou nad okny, případně i okolo oken. Zde je již košaté architektonické názvosloví natolik komplikované, že pouštět se do stručného výčtu všech typů ornamentů ani nemá smysl. Jen připomeňme, že výzdobě nad oknem či dveřmi se obecně říká krásným italským slovem supraporta. Pokud jde o výzdobu jen nad oknem, pak je to suprafenestra.
Historický kontext a funkce
Původ ostění i šambrán můžeme vystopovat ve slohové architektuře, která byla po celou dobu historie vzorem pro lidové stavby. Již na našich nejstarších vesnických staveních pozdně středověkého původu nacházíme jednoduchá kamenná ostění, inspirovaná gotikou. To platí i pro renesanční sgrafitové či malované pasparty. Typickým rysem používání určitých slohových prvků na lidových stavbách je ale určitá časová prodleva mezi jejich použitím na zámcích, kostelech či měšťanských domech a aplikací na venkově. Tak například typická renesanční ostění s římsičkami, jimiž se zámecké stavby opatřovaly v 16. a počátkem 17. století, se na vesnických stavbách objevují v dřevěném provedení až do počátku 19. století.
Funkce lemů okolo oken je dekorativní i ryze praktická. Okna s bohatě profilovanými šambránami či ostěním působí na průčelí mnohem honosněji. Plošné šambrány byly především na ozdobu, profilované plnily a stále mohou plnit i některé praktické funkce. Vždy přetrvává jejich pohledový význam, protože okna a dveře šambrána zvýrazní a opticky zvětší, zatímco bez ní více splynou s fasádou. Kamenná ostění ale současně chrání hrany otvorů před poškozením a umožňují snazší zasazení dřevěných rámů okenních výplní. Svou funkci mají, nebo alespoň původně měly, i nadokenní římsičky, které okno chránily před deštěm. Tento architektonický prvek však také chrání okna před poškozením a částečně i před působením povětrnostních podmínek. Často navazuje na mohutnou okenní římsu, ale není to pravidlem.
Čtěte také: Výběr cihel v Hornbachu
Materiály a regionální souvislosti
Použití konkrétního typu ostění či šambrán závisí i na regionálních souvislostech. V oblastech s dostatkem kvalitního, snadno opracovatelného kamene (nejen pískovce, ale i žuly) jsou okenní ostění běžnou součástí venkovských staveb, obytných i hospodářských. Tam, kde kámen těchto vlastností chybí, bývají často ostění vyzděná z cihel a opatřená navenek omítkovými šambránami. A samozřejmě v oblastech s převládající roubenou či hrázděnou architekturou nacházíme zárubně trámkové. V bohatších zemědělských regionech bývají výstavnější a zdobnější domy opatřené často dosti složitou architektonickou výzdobu okenních lemů. Jsou ale i oblasti s převládající zcela střídmou zástavbou, kde mají domy okenní otvory bez jakéhokoliv „architektonizování“, případně se zdobení omezuje na jednoduchý utažený lem - paspartu. U starých chalup se v drtivé většině setkáváme s vápenocementovými omítkami, což jsou tradiční materiály. Ochrannou funkci splňovala především kamenná či dřevěná ostění, zatímco šambrány z omítek (štuků) se dělaly na běžné cihlové zdivo především na stavbách, kde by bylo použití přírodního kamene příliš drahé. Úplně nejlevnější a nejjednodušší variantou tradiční šambrány je pak už zmíněné dekorativní rámování oken a dveří, které je pouze naznačeno či namalováno na stěně. Dřevěná ostění i šambrány vystupující z hmoty stavby a barevně se odlišující dávají domu originální vzhled.
Než se dáme do oprav - důkladný průzkum
Řádné opravě okenních prvků by měl předcházet alespoň jednoduchý průzkum. Obecně je před opravou nutné zjistit, z čeho je šambrána původně udělaná. U mohutnějších šambrán bývají i v případě použití finálních vrstev z omítky základem kameny nebo cihly. V případě kamenných ostění je vhodné zjistit, zda byla v minulosti natřena. Kamenické prvky se totiž v minulosti velmi často natíraly. Buď shodnou barvou jako zbývající plocha průčelí, nebo i odlišným odstínem. Bylo to dáno mimo jiné tím, že z kamene se mnohdy vyráběly jen exponované prvky (parapetní římsičky, nadpraží), zatímco zbývající část ostění mohla být vyzděna z cihel a vytažena v omítce. I když už na ploše kamenného ostění žádný nátěr není, lze jeho zbytečky obvykle vysledovat ve skrytých záhybech. Častá móda „odrhnutí“ kamenických článků až na holý kámen je proto zásadně nesprávná. Ostění pak „plave“ bez logických souvislostí uprostřed fasády, navíc při pokusech o sejmutí nátěrů nezřídka dochází k poškození kamenického článku a úbytku hmoty původního kamene. Obnažené kamenné prvky z porézního materiálu je vhodné ošetřit vhodným konsolidačním prostředkem, např. Porosilem.
Způsoby rekonstrukce a volba materiálů
Specifický postup vyžaduje samozřejmě oprava okenních šambrán. U jednodušších tvarů (pásové či lištové šambrány, utažené pasparty) si vystačíme s běžnou zednickou opravou. Nejjednodušší je opravovat rámy bez složitých zdobných prvků. Tady si lze vystačit s běžnými zednickými postupy a omítáním podle latí s tím, že silnější rámy vyžadují nanášení omítky ve vrstvách. Při finální úpravě se snažte dodržovat jednoduché tradiční postupy, používejte raději dřevěná a filcová hladítka, vyhněte se stavebnímu lepidlu a rohovým lištám a nedělejte hrany ostré jako břitva. Protože s ocelovými hladítky, použitím rohových lišt, perlinky a dalších pomůcek toho sice lze docílit, ale výsledek nevypadá přirozeně.
Tradiční štukatérské techniky
K opravě bohatěji profilovaných šambrán a složitěji tvarovaných dekorativních prvků je nutné pozvat zkušeného štukatéra. Pokud byl dům již v minulosti opravovaný, vyplatí se udělat do profilace drobnou sondu. Předchozí, neodborně prováděné opravy totiž mohly přinést zkomolení původního profilu, nebo mohly překrýt původní složitěji tvarované ozdobné prvky. Profilované omítkové šambrány by se měly správně „táhnout“ za pomocí šablony, vyříznuté z plechu, obdobně jako třeba římsy. Je sice možné vyrobit šablonu i z jiných materiálů, zaručujících vcelku uspokojivý výsledek, ale pravověrní řemeslníci se jim vyhýbají. Tvar profilu šablony lze získat buď odlitím „negativu“ ze sádry či jiného vhodného materiálu, nebo proříznutím původního profilu a překreslením jeho tvaru na zasunutý karton či překližku. Odměřování profilu ani jiné způsoby nelze považovat za přesné. Skutečně tradiční postup spočívá v postupném nahazování vrstev omítky a jejich „přetahování“ šablonou ze dřeva, která je vyřezaná do tvaru budoucí šambrány. Je to pomalé a pracné, jelikož modelování vyžaduje trpělivost.
Moderní materiály a přístup památkářů
Při rekonstrukci nebo opravě šambrány je možné doporučit materiál Cemix 2710 FLEXI ŠTUK. Jeho předností je vyztužení vlákny, která přispívají k tomu, že se jedná o materiál pružný a dobře tvarovatelný. Kromě toho že výborně drží na podkladu, může měnit bez větších problémů svou tloušťku, což je při tvorbě různých profilů výhodné. S FLEXI ŠTUKEM se do značné míry eliminuje případný vznik mikrotrhlin. Pokud to jde, vždy je vhodné použít pružný Cemix 2710 FLEXI ŠTUK. Příkladů z praxe, které vhodnost tohoto materiálu potvrzují, je mnoho. U starých chalup se v drtivé většině setkáváme s vápenocementovými omítkami, což jsou tradiční materiály. V těchto případech nebývá problém s použitím FLEXI ŠTUKU (například typicky v Jižních Čechách).
Čtěte také: Cihlové zdivo: bazarové nabídky
Praxe je taková, že v případě historických památkově chráněných staveb je naprosto zřejmé, že o výběru materiálů rozhodují hlavně památkáři. Nejraději mají ovšem čistě vápenné omítky. Jenže Cemix 2710 FLEXI ŠTUK je z podstaty disperzní materiál, a to je z pohledu některých památkářů nepřípustné, takže nezbývá než se vydat cestou klasického vápenného štuku. V těchto situacích se nejprve natáhne štuková omítka a šambrány se provedou ve třech vrstvách - od hrubého až po jemný vápenný štuk (zrno cca 1,2 mm). Ale přesto, je-li předepsaná vápenná omítka například u rekonstruovaného zámku, nastává problém časový, protože vápenná omítka musí vyzrávat 2 až 3 měsíce. Což znamená, že vejít se tak se vším do jedné stavební sezóny je obtížné. Ale v praxi se setkáváme s tím, že co kraj, to jiný mrav. Přístup a názory památkářů mohou být na druhém konci republiky totiž odlišné. Různé atiky a římsy na domech jsou většinou provedeny také s pomocí povystrčených cihel, které jsou, podobně jako v případě šambrán, přetažené jádrovou omítkou a na závěr zakončené štukem. Postup oprav je tedy totožný.
Náhrady a kompromisy
Kompromisní variantou je použití odlitků (prefabrikátů) šambrán ze sádry. Lze je použít hlavně v případě, když se původní výzdoba nedochovala, nebo je známá jen z otisků či starších fotografií. Za těchto podmínek lze i z dostupných sádrových profilů vytvořit přijatelné členění fasády. Ostatně sádrové (a před nimi keramické) odlitky se používaly na průčelích vesnických staveb již od první poloviny 19. století.
U starších domů a chalup se rovněž setkáváme s erby, letopočty nebo dokonce štíty apod. K rekonstrukci či obnově těchto artefaktů se používají speciálně vyvinuté materiály, které mají k dispozici specializované firmy. Na druhou stranu, nejedná-li se o skutečně historicky a památkově ceněný objekt, je možné si pomoci, například extrudovaným polystyrenem. Z tohoto materiálu se vytvoří potřebný tvar, který se pak následně nalepí a přikotví k fasádě. Pak je možné jej přetáhnout difúzně otevřenou stěrkou Cemix 2260, anebo také samozřejmě FLEXI ŠTUKEM. Pozor ale, při tomto „modelování“ by přesah polystyrenu neměl být větší než 3 cm. Složitější tvary šambrán lze nahradit lištami z polystyrenu včetně vyřezaných profilů různých, mnohdy i složitých tvarů. Může to být funkční řešení za předpokladu, že už není možné obnovit původní šambrány, ale je potřeba takové lišty velmi dobře nalepit na fasádu a při následné povrchové úpravě docílit právě zmíněné nedokonalosti, která zamezí rušivému efektu strojového vzhledu. Výhodou těchto materiálů je, že se dají poměrně snadno udržovat a opravovat pomocí stavebních tmelů, přebroušením a přetřením. Ale dejte pozor na přílišnou „dokonalost“, která je vidět a nehodí se ke každé chalupě.
Barevnost šambrán a fasád
Pro povrchovou úpravu okenních šambrán existují v podstatě tři varianty. Vždy bychom se měli přidržet té, která je na stavbě doložena. Na fasádě můžete určité prvky zvýraznit jinou barvou, oblíbené jsou například barevné šambrány kolem oken a dveří. Opět však platí, že méně je více. Barvy by rozhodně neměly být příliš kontrastní. Také je nutné vyvarovat se nepřirozených odstínů, jako jsou fialová, tyrkysová nebo jasně zelená. Poměrně častou chybou, zejména v případě odsazení okna za líc průčelí, je změna barevného odstínu na hraně šambrány; paleta by měla být ve většině případů až k okenní výplni opatřena stejným nátěrem jako vlastní šambrána. Nejjednodušším řešením je lemy pouze vymalovat - čili vytvořit pasparty. I když se tento způsob v minulosti z úsporných důvodů používal, je vhodné s ním šetřit. Zdaleka ne všude se totiž malované lemy hodí. Pokud ale byla okna původně doplněna plastickými články a v současné době nepřipadá v úvahu jejich plnohodnotná obnova, pak lze zvolit i toto „nouzové“ řešení. Při výběru fasádní barvy se zaměřte na tzv. luminescenční referenční hodnotu (HBW).
Varianty povrchové úpravy šambrán
| Varianta povrchové úpravy | Popis | Typické období / Charakteristika |
|---|---|---|
| Ponechání v přírodní barvě omítky | Celé průčelí i se šambránami v přírodní barvě omítky. | Nejméně častá možnost, doložená zejména v druhé polovině 19. století a v první třetině 20. století. |
| Monochromatický nátěr | Průčelí opatřeno jednobarevným nátěrem. Zdobné prvky se uplatňují pouze svou plasticitou. | Typické pro stavby z druhé poloviny 19. století a první třetiny 20. století. Průčelí působí jako celek velmi jemně. |
| Barevné odlišení šambrány | Šambrána je barevně odlišena od plochy průčelí. | Patrně nejpoužívanější varianta. Nejčastější a nejosvědčenější je kombinace bílé a okrové, eventuálně teplé žluté barvy. |
Principy péče o výzdobné prvky průčelí
Výzdobné prvky průčelí je při opravě památkově chráněného stavení žádoucí vždy restaurovat. Pokud je s ohledem na stupeň narušení nelze zachránit, je nutné nahradit je totožnými ze stejného materiálu. Zaniklé prvky výzdoby průčelí lze rekonstruovat jen při existenci průkazné dokumentace (starší fotografie či pohlednice, kresby, případně sejmutá šablona). Dochovaná průčelí je nepřípustné doplňovat o nové výzdobné prvky, i kdyby byly odvozeny z místní tradice. Znamenalo by to falšování dokumentární hodnoty stavby.
Čtěte také: Vlastnosti laminovaných desek
Pokud je třeba zapojit dříve nevhodně zmodernizovanou stavbu (stěna je hladce omítnuta) do okolního kontextu, právě tradiční, klasicky členěná okna jsou k tomu nejlepším prostředkem. Jsou-li okolní objekty tvaroslovně bohatší, lze uvažovat o nějaké formě členění průčelí, které bude vycházet z místní tradice, bude však od originálních projevů v detailu odlišitelné (půjde např. o navršení říms či lizénových rámů nebo pilastrů). Okenní otvory lze orámovat buď malovanou nebo hlazenou paspartou, popřípadě plochou štukovanou šambránou. Je nutné respektovat pravidlo, že dolní okraj okenního otvoru musí v takovém případě vždy lemovat podokenní římsa nebo čtvrtá strana pasparty či šambrány.
Zásadně nevhodné je rámovat okna zděných nebo omítaných stěn dřevěnými lištami, často ozdobně tvarovanými po vzoru výzdoby staveb roubených. Nelze povolovat ani zvýrazňování okenní otvorů keramickými, zejména glazovanými obklady, stejně jako obklady kamennými. Vždy je žádoucí pamatovat na detaily a součinnost jednotlivých kroků, což by měl předepsat projektant.
tags: #bile #sambrany #bila #omitka #informace