Jak hluboko sahají kořeny mysliveckých zvyků a tradic, a proč na nich myslivci lpějí? Příčina je prostá, pragmaticky vzato tradice totiž usnadňují komunikaci a soudržnost každého společenství. Nejednou se přirozeně odvinuly od příčin zcela praktických, aby se nakonec proměnily v obecně sdílenou konvenci. I běžné podání ruky je tradiční rituál, na jehož počátku byl prapůvodně pouhý důkaz, že ruka nedrží zbraň.
Myslivecká etika
K myslivosti patří v první řadě mimořádná míra etiky. Ten, kdo rozhoduje o životě a smrti jiné bytosti, musí být k tomu morálně připraven a to zvláště dnes, kdy myslivec nechová zvěř proto, aby ji usmrcoval pro obživu, ale usmrcoval jen jedince churavé, slabé, do chovu nevhodné a nad kmenové stavy přespočetné proto, aby zachoval celek přírody. Musí tedy o životě zvěře a o přírodě vůbec vědět mnoho, aby své rozhodnutí obhájil před sebou samým i svými druhy. Z toho důvodu není možno pokládat myslivost za druh sportu.
Společné rysy myslivosti a sportu spočívají v tom, že jde o činnost dobrovolnou, sloužící k osvěžení a rekreaci a prováděnou - jako u většiny sportů - na čerstvém vzduchu, při níž se otužuje tělo a posiluje i duch. Myslivost má však hlubší smysl, je to široký pojem, zahrnující i složku hospodářskou, lov popřípadě střelba je pouze jednou z jejich stránek. Střelectví jako takové je ovšem druhem sportu.
Při střeleckém sportu je cílový objekt lhostejný, střelba je účelem. V myslivosti hraje při střelbě na lovu cílový objekt rozhodující úlohu, pro myslivce je též předmětem ochrany, péče a uváženého výběru. I když to žádný zákon nezakazuje, v duchu myslivecké etiky myslivec například nevystřelí na panáčkujícího zajíce, nebo na bažanta, pokud neletí. Musí-li odstřelit slabou srnu se špatně vyvinutým srnčetem, střílí nejprve mládě, které by bez matky s jistotou uhynulo. A to je pouhý zlomek modelových situací, kde záleží na myslivecké etice.
Právě tedy tato patří na první místo do souboru mysliveckých zvyků a tradic. Myslivecké zvyky bychom mohli definovat jako soubor loveckých ceremoniálů a jiných mysliveckých obřadů a dalších norem jednání myslivců předávaných tradicí, dají morálně výchovný a praktický význam. Některé jsou zakotveny v nařízeních a směrnicích, další jsou tradovány v písemnictví nebo přejímány při výkonu myslivecké praxe. Řada mysliveckých zvyků vznikla v dávnější minulosti, jiné jsou novější.
Čtěte také: Inspirace pro dlažbu kolem domu
Celou tuto rozsáhlou oblast bychom si mohli rozdělit na několik okruhů. Věnujme nyní pozornost mysliveckým zvykům v užším slova smyslu.
Myslivecká mluva
Zvláštní mluva myslivců se začala objevovat již ve středověku. Myslivost, která byla kdysi povoláním, si - jakožto zvláštní odborná činnost vytvářela různé zvyky a obřady a také svoji mluvu. Od běžného hovorového jazyka se odlišovala a nebyla ostatnímu obyvatelstvu zcela srozumitelná. Zásluhou buditelů a řady mysliveckých literátů se česká myslivecká mluva zachovala dodnes.
Již v roce 1868 vydaI F. Špatný spis "Mluva myslivecká". Následovaly práce L. Štětky, J. V. Rozmary, K Šimana, J. Sekery a dalších. V roce 1987 byla vydána OBOROVÁ NORMA 48 0016 MYSLIVOST NÁZVY A DEFINICE.Přesto, že je naše myslivecká mluva velmi stará, je přece živá a přizpůsobuje se měnícím se poměrům v myslivosti. Již dříve byla oěištěna od výrazů necitlivě převzatých z jiných jazyků nebo nevhodně přeložených. Je doplňována novými, popřípadě vhodnějšími výrazy, odpovídajícími potřebám doby i jazykovým pravidlům naší mateřštiny.
Mysliveckou mluvou hovoří myslivci při lovech, při různých mysliveckých pracích i při všech jiných mysliveckých konáních; je používána v mysliveckých publikacích. Výstižnými termíny jsou pojmenovány různé části těla různých druhů zvěře, rozlišeno pohlaví a věk, popsány životní projevy. Své názvy má myslivecká výzbroj a výstroj, potřeby k lovu, k chovu a další nejrůznější zařízení, způsoby lovu, rozmanitá činnost spojená s chovem a péčí o zvěř, lovecká kynologie, atd.
Při porovnání české myslivecké mluvy s mysliveckou mluvou jiných národů nám nemůže uniknout její typický rys. Totiž v žádné jiné evropské myslivecké mluvě není tak jednoznačně vyjádřen kladný citový vztah myslivce ke zvěři a k přírodě.
Čtěte také: Tipy a triky pro pěstování živých plotů
Výrazy a pojmy myslivecké mluvy mají oficiální charakter a je povinnost každého myslivce, aby tuto mluvu ovládal a stále se v ní zdokonaloval. Pro každého myslivce je tudíž nezbytná příručka J. Kovaříka a C. Rakušana "Myslivecká mluva" (ČMMJ 1994, 1999). Naši myslivci se běžně zdraví pozdravem "Lovu zdar!", při slavnostnějších příležitostech "Myslivosti zdar!". Na tyto pozdravy je správná odpověď buď jejich opakování nebo jen "Zdar!".
Myslivecké odívání
Zelená barva patří k lovu odedávna. Je výbornou krycí barvou v přírodě, obdobně i některé odstíny šedé nebo hnědé barvy. Čeští myslivci chodili již v 16. století v šedém či zeleném barchánovém kabátci. Toho "kdož by je z obyčejných ostatních nepočestných lidí (ovčáků, biřiců a podobné čeledi) napodobil", trestal tehdejší zákon dokonce pokutou dvaceti kop stříbrňáků.
Za tradiční myslivecké barvy bývaly považovány též kombinace zelené a hnědé a při slavnostních příležitostech kombinace zelené, černé a bílé. Střih mysliveckého oděvu se postupem času měnil a majitelé různých panství zaváděli pro své myslivce či lesníky rozličné stejnokroje; stejně tak i později zaměstnanci státního lesního hospodářství nosili jednotné stejnokroje.
O tom, zda by měli nosit jednotný oděv i členové dobrovolných mysliveckých organizací, se hovořilo i psalo vícekrát. Dospělo se nejnověji k rozhodnutí, aby u nás myslivecká spolková uniforma byla pouze doporučena. To ovšem neznamená, že by myslivci měli chodit na lovy a jiné myslivecké příležitosti v ledajakém oděvu. K manuálním pracím v honitbě si oblečeme vhodný pracovní úbor. Ovšem na lovy, hony a vůbec všechny nejrůznější myslivecké podniky se dostavíme v mysliveckém oděvu. Samozřejmě uzpůsobeném - včetně pláště a obuvi - ročnímu období a momentálnímu počasí.
Myslivecké odívání doplňuje pokrývka hlavy. Nejčastěji jde o klobouk zelené barvy, bez křiklavého zbarvení šňůr či pentlí. V zimě se nosívá čepice či beranice, na levou stranu klobouku se za stuhu zapichují paletky, sojčí pírka, kačírky. Štětka, která se upevňuje do zvláštního toulce poněkud dozadu, má být vlastní trofejí získanou myslivcem. Vpravo se zasunuje lovecký úlomek. Přemíra různých odznaků na klobouku přestává být ozdobou, ale spíše svědčí o pochybném vkusu nositele.
Čtěte také: Jak na detaily ostění z cihel
Troubení při lovech a honech
Zvuková signalizace troubením na zvířecí roh při společných lovech byla známa již ve starověku. Od 14. století se lovecké rohy vyráběly z kovu. Byly rozličné velikosti, později zatočené do kruhu, a používaly se při různých tehdejších lovech. Koncem 17. století zavedl u nás F. A. hrabě Sporck při parforsních honech troubení loveckých signálů, krátkých to melodií, na velké lovecké rohy, zvané pikérské. Při lovech pěšky se osvědčil malý lovecký roh, zvaný borlice. V 18. století vznikl z těchto loveckých hudebních nástrojů koncertní nástroj, lesní roh.
Troubení používáme dnes z několika důvodů: podstatně zlepšuje organizaci a bezpečnost při lovech a honech, působí na mysliveckou etiku, dodržujeme praktický a estetický odkaz našich mysliveckých předchůdců. K troubení se obvykle používá B-trubky bez ventilové techniky, tzv. borlice; k dostání je i zmenšený typ tzv. kapesní borlice. Borlice se nosí na řemínku zavěšeném přes levé rameno na pravém boku.
Postoje jednoho či více trubačů při troubení jsou tradiční. Nohy jsou mírně rozkročené. Před troubením drží trubač borlici v pravé ruce, roztrubem opřenou o pravý bok, levá ruka je připažena (má-li pušku zavěšenou přes levé rameno, pak trubačova levice objímá zespodu hlaveň v místě horního poutka řemenu, palec obemyká hlaveň zevně). Při troubení směřuje roztrub borlice šikmo vzhůru doprava, levá ruka (pokud trubač nemá pušku) je opřena v bok. Pokrývku hlavy si trubač při troubení ponechává.
Závazný je notový materiál (většinou podložený textem), který vytvořil prof. Ing. A. Dyk; vydaný byl v roce 1936 pod názvem "Lovecké signály pro lesnici B". Míníme tím uspořádání nástupních útvarů při zahájení a při ukončení společného lovu na černou (spárkatou) zvěř či společného lovu na drobnou zvěř - honu. Vhodné nástupní útvary při zahájení jsou na obrázku. Při více účastnících lovu použijeme schémat a nebo b, při málo účastnících schémat c nebo d. Pod pojmem "předseda MS (mysliveckého sdružení je míněn též např. představitel lesního úřadu, nájemce honitby, apod., pod pojmem "myslivecký hospodář" též vedoucí honu.
Výlož, výřad
Při společném lovu je každá leč ukončena výloží; dává se tak najevo, že se eviduje všechna ulovená zvěř, nic se nezatajuje. Zvěř se na výloži klade na pravý bok, každý desátý kus - počítáno odprava doleva z pohledu od běhů - se povytáhne. Při společném lovu na černou (spárkatou) zvěř se na výloži úlomky (poslední hryz a lovecký) předávají zřídka; častěji až na výřadu. Nejpozději na výloži se ošetří úlovek, provede vývrh. Při honu se zvěř klade odděleně podle druhu, případně i pohlaví, úlovky se ošetří (vymačkání zajíců, popřípadě vyháčkování pernaté zvěře).
Každý společný lov je ukončen výřadem, povinně jsou přítomni všichni účastníci. Nástupní útvary a položení ulovené zvěře jsou na obrázcích. Předseda MS a vedoucí lovu se postaví ke hřbetní straně zvěře, trubači vedle či naproti. Proti hlavám zvěře se postaví střelci, honci u běhů zvěře. Zvěř na výřadu se klade na chvojí (při vodních honech na rákos) nebo na trávu a z klestu se kolem upraví lem. Zvěř se pokládá na pravý bok, každý desátý kus se povytáhne, počítá se odprava doleva z pohledu od běhů. V rozích výřadu se mohou zapálit ohně.
Zvěř na výřadu se nepřekračuje. Při společných lovech na černou (spárkatou) zvěř se na výřad kladou kusy podle hmotnosti případně odděleně podle pohlaví, řada je vyrovnána podle hlav zvěře. Byla-li ulovena též dravá zvěř (např. liška), klade se do další řady; lišce se natáhne oháňka kolmo od těla. Při honech začíná každý druh zvěře na výřadu samostatnou řadou. Do čela se klade liška (s oháňkou nataženou kolmo od těla). Jinak dravá zvěř (nejprve srstnatá, potom pernatá) patří až na konec výřadu.
Úlomky
Úlomky symbolizují spojení myslivce s přírodou. Rozeznáváme několik druhů úlomků, a to třívýhonkový, jednovýhonkový a pětivýhonkový. Jde o ulomenou - nikoliv uříznutou - větvičku jehličnaté či listnaté dřeviny, její koncové rozvětvení (u úlomku třívýhonkového o třech koncích, u úlomku pětivýhonkového celkem pět výhonků) či její konec (úlomek jednovýhonkový). Úlomky mají být velikosti dlaně, pětivýhonkový o něco větší. Odlomí se z dřeviny poblíž ulovené zvěře, dnes již nezáleží na tom, z jaké; dříve i pro toto platila přísná pravidla. Ani dnes však nepoužíváme dřevin cizokrajných nebo chránčných.
Úlomky se dávají po úspěšném lovu veškeré spárkaté zvěře obojího pohlaví, ze zvěře pernaté po ulovení tetřeva, tetřívka; jeřábka, divokého krocana, bažanta královského, dále za medvěda, vlka, rysa, divokou kočku, jezevce a lišku. Zhaslou zvěř položíme podle tradice na pravý bok. Třívýhonkové úlomky bereme obvykle dva. Jeden vsune lovec lícem nahoru (k větrníku) a ulomeným koncem zvěři do svíráku ("poslední hryz") či klovce ("poslední zob") jako poslední pozdrav rodné honitby. U šelem se tento úlomek nepoužívá.
Další třívýhonkový úlomek, lehce otřený o barvu vstřelu či výstřelu, si lovec zasune za stuhu na pravou stranu klobouku a nosí jej až do konce téhož dne. Tento lovecký úlomek je znamením šťastného výsledku lovu. Jednovýhonkový a pětivýhonkový úlomek se dnes používá jen zřídka, ponejvíce v jeleních oblastech. Jednovýhonkový úlomek(říkalo se mu vstřelový) se vsunul spárkaté zvěři do střelné rány na levém (obnaženém) boku. Jeho prapůvodní význam byl hygienický, měl zabránit, aby se do rány nedostal hmyz. Pětivýhonkový úlomek se pokládal na komoru spárkaté zvěře na znamení řádného mysliveckého ulovení; říkalo se mu úlomek vlastnický. U samčí zvěře směřovala ulomená část snítky k paroží, u samičí zvěře vrcholová část k hlavě.
Je-li lovec sám, pak všechny úlomky udílí on. Jde-li s lovcem průvodce, pak tento dává všechny úlomky. Lovecký úlomek odevzdá následovně. Lovec stojí na straně paroží (slechů, temene hlavy), průvodce naproti, oba mají smeknuto. Předávání se děje nad hlavou složeného kusu; průvodce podává levou rukou na klobouku (služební čepici) úlomek lícem vzhůru, ulomeným koncem směrem k lovci. Na úlomek, otřený v barvě, se mohou položit kelce, které průvodce předtím vyňal jelení zvěři. Předávání úlomku pouze rukou není vhodné, ostatně při lovech pokrývka hlavy patří k mysliveckému ústroji. Předávání úlomku na tesáku nepřichází dnes prakticky v úvahu.
Průvodce doprovodí předávání úlomku krátkým proslovem, např.: "Pane X., blahopřeji vám k ulovení tohoto jelena a přijměte podle staré myslivecké tradice úlomek, lovu zdar!" Lovec drží klobouk také v levé ruce, pravicí převezme úlomek a zasune si ho za stuhu na pravou stranu klobouku. Svou vděčnost vyjádří průvodci tím, že jeden boční výhonek z úlomku odlomí, vrátí stejným způsobem na klobouku průvodci s poděkováním: "Pane Y., děkuji vám, že jste mě přivedl k ráně a přijměte, prosím, část úlomku, lovu zdar!" Průvodce si část úlomku zasune též na pravou stranu klobouku a podají si pravice. Byl-li nutný dosled, předává lovci úlomek vůdce psa.
Lovec odlomí jednu postranní snítku z úlomku, předá ji zpět vůdci, který ji může zastrčit psovi za obojek. Při čekání a na šoulačce náleží střelci úlomek za každý střelený kus, byť jich ulovil i více v témže dni. Podle myslivecké etiky však nemá lovec střílet na další kus zvěře, pokud by nebyl předchozí případně dosledován. Lovecký úlomek si může šťastný střelec uschovat. Zastrčí ho - konzervovaný - za trofej na zeď. Konzervace se provádí buď nastříkáním bezbarvým lakem nebo vysušením v jemném horkém písku. Úlomek se obrátí špičkou dovnitř nádobky, pomalu se nasype horký písek až je úlomek pokryt, ponechá se tak do druhého dne, poté se písek opatrně vysype. Ovšem praktičtější je uschovat úlomky pouze dočasně a sice s přívěskem, na kterém je napsán druh zvěře, datum a místo ulovení, ve zvláštní krabici. Při společných lovech se též používají úlomky.
Ještě si připomeneme jejich používání při jiných příležitostech: Úlomky (třívýhonkovými) se mohou myslivci zdobit i při různých mysliveckých podnicích (zkoušky loveckých psů, střelecké soutěže, aj.). Jde o tzv. stavovské úlomky a nosí se na levé straně klobouku. Tzv. poslední úlomek (třívýhonkový) si dávají myslivci také na levou stranu klobouku, doprovázejí-li zemřelého druha. Potom své úlomky vhazují do hrobu jako "poslední pozdrav".
Zálomky
Používáním zálomků se lovci dorozumívali jako němou mysliveckou mluvou již v dávných dobách. Později bylo používání zálomků včleněno do loveckého ceremoniálu a stalo se součástí mysliveckých zvyků. Zálomky odlišujeme od úlomků. Jsou to sice rovněž větvičky (uříznuté, ulomené, někdy pouze nalomené či zalomené), kterými však značíme určitá místa. Je škoda, že v současnosti se používají jen řídce, obvykle pak v jeleních oblastech.
Zálomky se mohou používat jak při lovech osamělých, tak i společných; jsou znázorněny na obrázcích. Hlavní zálomek (obr. a) má délku paže, jeho osní průběžná část je ostrouhána z kůry po líci i po rubu, aby se lišil od jiných náhodně spadlých větví. Pokládáme jej rubem, tj. spodní stranou nahoru, nebo jej zavěšujeme (viditelně rubovou stranou) na nápadném místě. Znamená "pozor", informuje, že je zde něco důležitého, a že máme hledat další značky.
Směrový zálomek (obr. b) má délku předloktí, je také ostrouhán z kůry po líci i po rubu. Lomem (uříznutou částí) ukazuje směr cesty nebo k určitému místu (např. dosledované zhaslé zvěři). Tyto zálomky pokládáme rubem nahoru, jeden od druhého na dohled nebo i častěji. Nástřelovým zálomkem (obr. c) označujeme nástřel. Měl by se používat vždy, zvláště pak střílíme-li např. za soumraku a případný dosled zvěře je nutno odložit na ráno. Stál-li kus u stromu (nebo keře), nalomíme či zalomíme větev na tomto stromě. Stála-li zvěř na volném prostranství, zapíchneme lomem kolmo do země neostrouhaný zálomek délky paže.
Další dva druhy zálomků (stopový a příčný) se někdy též používají na nástřelu. Stopový zálomek (slednice) je větvička velikosti ruky položená rubem nahoru před nástřelovým zálomkem. Ulomená část se nožem zaostří a tímto koncem ukazuje směr odskoku samčí zvěře (obr. d - jelen odskočil doprava). U samičí zvěře ukazuje směr odskoku rostlý konec (obr. h - laň odskočila doprava). Aby nedošlo k mýlce, klademe za tento stopový zálomek (na opačnou stranu, než zvěř odskočila) ještě příčný zálomek velikosti prstu.
Položíme jej rubem nahoru, ulomený a nožem zaostřený konec směřuje ke stanovišti střelce (obr. e - jelen odskočil doleva, obr. f - laň odskočila doleva). Nepozoroval-li střelec po ráně směr odskoku zvěře (např. pro nepřehledný terén), položí stopový zálomek a k němu dva příčné zálomky, jejichž ulomené (nožem zaostřené) konce směřují u prvního ke stanovišti střelce, u druhého obráceně. Tyto dva zálomky klademe na opačný konec stopového zálomku, než který označuje pohlaví zvěře (obr.
Stanovištní zálomek (obr. i) používáme pro označení stanoviště střelce po výstřelu při lovu na spárkatou zvěř, anebo jimi předem označujeme stanoviště střelců při společných lovech černé (spárkaté) zvěře nebo při honech. Je velikosti paže, má olámané větvičky až na několik koncových; na stanovišti je zapíchnut kolmo do země. Jde-li o společné lovy, může být k němu přiložen směrový zálomek, ukazující směr odchodu po skončení leče (obr. j). Střelec stojí na ...
tags: #bezel #zajic #kolem #plotu #význam