Přírodu Albánie hyzdí stovky tisíc betonových bunkrů. O jejich možném využití či odstranění (což by vyžadovalo obří finanční náklady) se diskutuje už dlouho. Albánské bunkry se staly neodmyslitelným krajinným prvkem, ale i symbolem komunistického režimu, který tu po dlouhá léta vládl.
Trocha čísel a historie
V Albánii se dnes nacházejí statisíce bunkrů. Přesné číslo nikdo nezná, ale odhady se pohybují mezi 175 000 a 750 000. Dle některých údajů bylo v zemi dokonce více bunkrů než aut. I při nejstřízlivějších odhadech tak připadá sedm bunkrů na kilometr čtvereční. Mnoho větších bunkrů je navíc vzájemně propojených tunely, což činí z Albánie druhý nejpoddolovanější stát světa (první je Severní Korea, kde se se stavbou bunkrů pokračuje dodnes). Odstranění jednoho malého dvoumístného bunkru by stálo státní kasu této poměrně chudé země asi 20 000 Kč.
Betonové bunkry lemují albánské hranice a mnoho je jich i ve vnitrozemí. Nechal je postavit diktátor Enver Hodža, který se obával útoku NATO nebo Varšavské smlouvy poté, co svou zemi na konci čtyřicátých let minulého století přivedl do mezinárodní izolace. Období druhé poloviny 20. století je v Albánii úzce spojeno s osobou jménem Enver Hodža. Muž, který vládl železnou rukou, izoloval svou zemi od světa a vytvořil z ní nejparanoidnější pevnost Evropy. V 60. a 70. letech byl Hodža přesvědčen, že všichni kolem se chystají zaútočit. Podezíral Sověty, Američany, Jugoslávce i sousední Řeky. První silnostěnné a kopulovité stavby z betonu a železa se objevily v roce 1968. V následných osmi letech se síť krytů rozrostla na odhadovaných 700 000 kusů.
Hodža se postupně rozešel s Jugoslávií, Sovětským svazem i Čínou a Albánie se pod jeho vedením uzavřela téměř před celým světem. V sílící paranoii se režim připravoval na invazi, která nikdy nepřišla. Výsledkem byl obrovský program takzvané bunkerizace, během kterého vznikly po celé zemi statisíce malých betonových staveb.
Enver Hodža: Poslední stalinista Evropy
Komunistický vůdce Albánie Enver Hoxha (čte se Hodža) byl charismatický tyran, který začínal jako vůdce komunistických partyzánů za druhé světové války a díky podpoře Moskvy se nakonec stal neomezeným pánem celé Albánie. Za první čtyři roky jeho vlády (1945-1949), kdy bylo potřeba potlačit opozici, přišlo o život více Albánců, než za období 2. světové války. Na druhou stranu ale dokázal zlepšit ekonomickou situaci země, zvýšit gramotnost a zavést rovnoprávnost pohlaví. Albánii také prohlásil za první ateistickou zemi světa a pronásledoval křesťany i muslimy.
Čtěte také: Chodníky z betonu: tipy a triky
Vše se začalo komplikovat až po smrti Stalina a mocenské výměně. Nový vládce Kremlu Nikita Chruščov se roku 1956 ostře vyhradil proti Stalinovi. To ale Hodža jako Stalinův velký obdivovatel nepřenesl přes srdce a vypověděl poslušnost politice Moskvy. Podobně se rozhádal i s Jugoslávií. Svého posledního spojence, Čínskou lidovou republiku, zavrhl poté, co v roce 1978 povolila návštěvu prezidenta USA. Extrémně paranoidní Hodža se nakonec prohlásil za posledního pravého komunistu a ochránce země před imperialisty, sovětskými kontrarevolucionáři, maoisty i Jugoslávci.
Výstavba bunkrů
Zlomový okamžik přišel v roce 1968. Hodža odsoudil útok na Československo, který pochopil jako začátek tažení proti „odpadlíkům“. Za další cíl logicky považoval sebe, přestože chudá a rozvrácená Albánie tehdy žádnou z mocností moc nezajímala. Rozkázal tedy rozsáhlou „bunkrifikaci“. Jako bývalý partyzán spoléhal na všelidové povstání, které se mělo opřít právě o síť pevnůstek. Výstavbou byl pověřen inženýr Josif Zagali.
Dle novinářů byl Hodžovi první objekt obrany představen už v roce 1958. „Jak pevně věříte v odolnost tohoto bunkru?“ zeptal se Hodža hlavního konstruktéra. „Nepochybuji o ní,“ zněla odpověď. Hodža pak nařídil konstruktérovi vlézt do bunkru a nechal ho ostřelovat tanky. Dnes to prý Albánce trochu mrzí, ale konstruktér přežil a mohlo se začít stavět. Bohužel pro Albánce, inženýr přežil a výstavba se mohla rozjet naplno.
Nejběžnějším typem bunkru byl takzvaný Quender Zjarri („střelecká pozice“) - jednoduchá betonová kupole se střílnou. Určena byla pro dva vojáky, byť s rozměry 1.8 m x 1.5 m se nejednalo o nic pohodlného. Tyto bunkry se stavěly téměř všude, od pláží po hory a často byly propojovány tunely. Dalším typem byl Pike Zjarri („střelecký bod“), který měl poloměr osm metrů a měl sloužit jako lokální velitelství a pevnůstka. Stavěly se i větší pevnosti, dokonce se dochovalo několik betonových hangárů či přístavišť pro ponorky. V hlavním městě Tiraně se dodnes nachází i osobní Hodžův bunkr.
Hodža si usmyslel, že bude stavět bunkry do jakýchsi paprsků. V centru je velký hlavní bunkr, kolem něj větší a paprskovitě se do všech světových stran rozbíhají menší „řopíky“, přičemž každý z nich musí být na dostřel toho druhého. Logika albánských vojenských inženýrů byla občas opravdu zajímavá: některé dvojice bunkrů jsou zřejmě určeny k likvidaci vnitřních nepřátel, mají totiž střílny namířeny přímo proti sobě. Jiné zase kontrolují skalnaté svahy (asi pro případný útok horolezců) nebo pusté pobřeží.
Čtěte také: Vlastnosti betonových podlah
Tento megalomanský projekt zasadil albánské ekonomice další hlubokou ránu, i přesto ale komunistický režim vydržel až do roku 1992 (to již byl Enver Hodža po smrti).
Bunkry kam se podíváš
Železobetonové dědictví však zemi zůstalo. Albánci se dodnes snaží s bunkry vypořádat, likvidace takového množství však není z ekonomických ani praktických důvodů možná. Betonové hříbky patří oficiálně ministerstvu obrany, ale mnohdy stojí na soukromých pozemcích, takže by se hoteliéry mohli stát jejich majitelé.
Pro Albánce se bunkry staly každodenní kulisou života. Děti si v nich hrály, rodiny kolem nich obdělávaly půdu. Dnes se o tomto období mluví jako o éře kolektivního strachu a uzavřenosti, která zanechala v krajině i duši obyvatel hlubokou stopu. O jejich možném využití či odstranění (což by vyžadovalo obří finanční náklady) se diskutuje už dlouho.
Některé větší městské bunkry se proměnily na restaurace či kavárny, menší zase slouží jako seníky, sklady obilí či originální pece na pizzu. V jednom z největších armádních bunkrů bylo otevřeno muzeum BunkArt, které se věnuje životu prostých Albánců za Hodžova režimu a pořádání kulturních akcí. Spousta bunkrů se stala cílem vojenských nadšenců. Betonové kupole představují symbol temné minulosti i turistické lákadlo.
Mnohé z bunkrů se proměnily v kavárny, bary, galerie, hudební kluby i muzea. Turisté je vyhledávají stejně jako albánské pláže. Národ, který byl desítky let uzavřený před světem, dnes otevírá své bunkry i svou minulost. A je to fascinující podívaná.
Čtěte také: Betonové květináče pro dům i zahradu
Z kdysi ponurého dědictví se stává atraktivní součást cestovatelských itinerářů. Zvlášť pokud patříte mezi ty, kteří rádi objevují místa s historií a unikátním příběhem. Albánie je dnes mixem Středomoří, historie, kontrastů a mladé energie. Když si tedy budete plánovat letní dovolenou nebo road-trip Balkánem, možná se vyplatí zařadit ji na mapu. Mnohé jen podivně trčí u silnic, na plážích, v kopcích nebo mezi domy. Některé se místním podařilo proměnit v galerie, muzea, sklady, kavárny, obchůdky nebo třeba tetovací studia. Většina z nich ale zůstala stát jen jako zvláštní betonová připomínka doby, kdy byla Albánie jednou z nejizolovanějších zemí Evropy.
Současné využití a turistika
Pod zkratkou B&B byli dosud cestovatelé v některých zemích zvyklí vidět pohodlné ubytování Bed and Breakfast, tedy postel se snídaní. V obci Tale na pobřeží Jadranu, asi 50 kilometrů od hlavního města Albánie, pracují dva tucty aktivistů ze zmíněných škol na projektu, který by mohl zajímat turisty mířící na Balkán. Sthrepiová se ve své diplomové práci věnuje bunkrům a jejich možnému využití jako hostely. Německo-albánský turistický projekt by měl sloužit především obyvatelům přímo v místě. Bunkr nyní studenti proměňují ve skrovné, ale útulné pelíšky. Jeho budoucí hosté se budou moci dívat na krásy okolí střílnami v až půldruhého metru tlustých stěnách. Když se to bude cestovatelům líbit, lze přistoupit k přestavbě dalších bunkrů.
Ti, kdo přišli s nápadem a budují první hostel v bunkru, si však dávají dvě podmínky pro kopírování svého projektu. V hlavním městě Tiraně najdete bunkry v různých barvách. Je to pozůstatek z devadesátých let, kdy „houby“ - jak místní bunkrům říkají - začali lidé pomalovávat. První porevoluční ministr kultury dokonce oficiálně vyzval umělce a děti, aby společně zkrášlili „houby“ mezi metropolí Tiranou a letištěm. Ovšem dodnes najdete na bunkrech různé vzkazy včetně malůvek zdejších popových nebo fotbalových idolů.
V Tiraně i po celé zemi byly vybudovány tisíce kilometrů tunelů, které měly chránit členy ministerstva vnitra a tajnou policii před jaderným útokem nebo sloužily k umístění vojenských zbraní. BUNK'ART je jedním z antiatomových bunkrů postavených pro armádu. Toto novodobé muzeum sklidilo takový úspěch, že o dva roky později byl otevřen BUNK'ART 2, a to hned v centru hlavního města. Po otevření kontroverzního muzea došlo k několika demonstracím, kde si lidé stěžovali, že komunistická strana takto oslavuje temnou minulost země. Místo je ale spojeno i s dalšími tajnými objekty v Tiraně, které se staly turistickými památkami.
Albánie se dnes může pyšnit nejen nádhernou přírodou s minimem zásahů civilizace, ale také jedinečnými historickými památkami, které nenajdete nikde jinde na světě. Toužíte-li poznat dosud nepoznané, pak by pro vás měla být Albánie jasnou volbou.
Aby člověk Albánii opravdu pochopil, musí alespoň trochu vnímat její minulost. Ta je v krajině přítomná dodnes - někdy nenápadně, jindy zcela doslova. Nejvýraznější připomínkou komunistické éry jsou betonové bunkry rozeseté po celé zemi. Přesto ani tisíce bunkrů nedokážou zohyzdit nádhernou krajinu, kterou se Albánie pyšní.
Přehled typů a účelů bunkrů
Albánské bunkry se vyznačují rozmanitostí ve velikostech i designu. Zde je přehled hlavních typů:
| Typ bunkru | Popis | Účel |
|---|---|---|
| Quender Zjarri ("střelecká pozice") | Nejběžnější typ. Jednoduchá betonová kupole se střílnou, určená pro dva vojáky (rozměry 1.8 m x 1.5 m). | Pěchotní obrana, obsazení strategických bodů. Často propojovány tunely. |
| Pike Zjarri ("střelecký bod") | Větší bunkr o poloměru osm metrů. | Lokální velitelství, pevnůstka pro větší jednotky. |
| Velké pevnosti | Rozsáhlé betonové struktury, včetně hangárů a přístavišť. | Ochrana vojenských zařízení, letadel, ponorek. |
| Osobní bunkry | Speciální bunkry, např. ten Envera Hodži v Tiraně. | Ochrana klíčových osob režimu. |
| Propojené tunely | Tisíce kilometrů podzemních chodeb, propojující bunkry. | Ochrana ministerstva vnitra a tajné policie před jaderným útokem, skladování zbraní. |
Kromě těchto typů existovaly i speciální konfigurace, například dvojice bunkrů se střílnami namířenými proti sobě, určené zřejmě k likvidaci vnitřních nepřátel, nebo bunkry kontrolující skalnaté svahy pro případný útok horolezců.
tags: #betonove #bunkry #albanie